Její příběh se od ostatních liší tím, že do zahraničí se podívala už během studia na střední. Využila nabídky stipendia a prošla složitým přihlašovacím procesem, takže dva roky strávila na Dollar Academy ve Skotsku. A to vše proto, že jí nevyhovoval vzdělávací systém v Česku. Jak se tedy systém liší? Jak náročný pro ni byl přestup z Gyrecu do Skotska? A co ji přimělo, vrátit se na vysokou zpět do Česka?
Ty jsi studovala střední školu Dollar Academy ve Skotsku – mě by zajímalo, proč sis vybrala tuto zemi a tuto školu?
Já jsem se hlásila do celé Velké Británie na asi pět různých škol a ve Skotsku jsem skončila, protože to byla jediná škola, kam jsem se dostala, takže mi to ulehčilo výběr.
Co tě vůbec přimělo jít studovat do zahraničí?
Já jsem byla trošku nespokojená se systémem na střední škole v Česku, vůbec mi to nevyhovovalo. Pak za mnou došla paní profesorka Hásková s tím, že jí došla nabídka na stipendia. Tak jsem se na to podívala, naslepo přihlásila, že prostě uvidím, jestli to vyjde, nebo nevyjde, a prostě to vyšlo.
Jaký je největší rozdíl v tom vzdělávacím systému?
Určitě individuální přístup a obecně to, že si člověk může vybrat svoje zaměření od strašně útlého věku. Já jsem tam byla jen na poslední dva roky střední s tím, že první rok jsem měla pět předmětů, každý jednou denně, takže v každém se šlo hodně do hloubky. Zároveň nás ve třídě bylo okolo pěti až patnácti, takže ten profesor se nám mohl každému individuálně věnovat.
Taky tam bylo dost času po škole, hromada učitelů měla tzv. tutoriály, kam člověk mohl dojít, když něco nechápal, a kde mu to učitel vysvětlil znovu po škole, což bylo super. A vlastně i to, jak je celá ta škola organizovaná i skrz sporty… Je to hodně komunitní, škola a volnočasové aktivity nejsou tak oddělené. Při škole je hromadu klubů – my jsme tam třeba měli Amnesty nebo jsme tam měli Dungeons & Dragons klub, pak hromadu sportovních aktivit a tak.
Říkala jsi, že s ohledem na vzdělání byl přechod do zahraničí pozitivní. Našlo se i tak něco náročného?
První tři dny bylo těžké to odloučení od rodiny. To jsem těžce oplakala. Ale pak vlastně si člověk hodně rychle zvykne. Jediné, co pro mě bylo docela zajímavé, byl ten kulturní šok. A to i když jde člověk jen do toho Skotska. Je to vlastně blízko, ale je to jiný systém, lidi jsou tam jinak vychovaní, funguje to tam jinak, tak se člověk musí trošku aklimatizovat na tu jejich společnost.
Co třeba jazykově, sice samozřejmě angličtina netvoří jazykovou bariéru, ale tak přeci jen nějaký dialekt tam je…
Skoti jsou známí tím, že mají hodně silný skotský přízvuk, takže jim není úplně dobře rozumět. Trvalo mi to myslím ten první měsíc, než jsem všechno pochytila, takže to byla docela rychlovka. Jediný co, tak teda pořád nerozumím lidem z Glasgow, to je úplně hardcore. Ale jinak víceméně si myslím, že ten jejich přízvuk chytám. Nebo mi to alespoň všichni Britové říkají.
A spolužáci byli spíše místní, nebo mezinárodní?
My jsme měli vlastně docela velkou školu, ale ta mezinárodní komunita byla dost malá. Na našem intru bylo nás mezinárodních studentů okolo stovky. S tím, že asi 25 bylo z Velké Británie, takže zhruba 75 mezinárodních studentů. A jinak v každém ročníku bylo okolo 150–200 lidí, a protože střední je rozdělena na šest let, tak celkem tak 1200 studentů.
Ty jsi mluvila o tom, že sis vybírala předměty kvůli zaměření, tak jestli se můžu zeptat jaké to byly?
Určitě. Já jsem právě vycházela z toho, že jsem si vůbec nebyla jistá, na co se chci zaměřovat. Takže ten první rok jsem si vybrala biologii, chemii, matiku, dějepis a takový ZSV – tam se to jmenuje Modern Studies a je to trošku něco jiného, spíš o politických systémech a takové věci. Ještě vlastně ten předmět má každý ještě další zaměření, spíše humanitní vědy. Třeba v dějepise jsme první rok dělali jen a pouze studenou válku. Nejeli jsme vůbec nic jiného, ale šli jsme fakt do hloubky tématu. V těch Modern Studies jsme vlastně první rok dělali terorismus a politické systémy a druhý rok potom kriminologii. Teď jsem ztratila nit…
Mluvila jsi o tom, že ten první rok sis vybrala různorodé věci. Tak v druhém roce ses už zaměřila více?
Jo, tak po tom prvním roce, kdy jsem si vybrala takové dva odlišné světy, jsem zjistila, že mě to více táhne k těm humanitním studiím s tím, že k tomu mám i nějaký mnohem větší talent. Takže ten další rok jsem potom zůstala jen u dějepisu, ekonomie, Modern Studies a matiky.
Při výběru vysoké školy ses rozhodla vrátit do Česka na Univerzitu Karlovu. Přemýšlela jsi i o možnosti zůstat v zahraničí?
Přemýšlela, ale nějak mi nezbyl dostatek času a energie na to, abych to řešila, protože to není úplně jednoduchý proces. Plus samozřejmě funding je taky složitější, navíc po Brexitu je to s tím v Británii hodně blbý. Už vlastně není možnost studovat na student loan, kde student dostane půjčku od státu.
No do zahraničí mě to táhne stále a pořád, ale říkala jsem si, že bakalářské studium si dám jako odpočinek, abych se na to potom zaměřila a šla pak na magistra do zahraničí.
Máš už konkrétní lokaci nebo univerzitu na magisterské studium?
Přemýšlela jsem o Nizozemsku, Německu a Irsku zatím. Ale ještě uvidím.
Zmínila jsi, že proces přihlašování je složitý, tak v čem spočíval pro tebe?
Já jsem měla myslím čtyřkolové přijímací řízení, s tím, že první kolo byla prostě velmi detailní přihláška, ve které byly i nějaké minieseje. Druhé kolo byla angličtina, takže jsme dělali testy sice přes DuoLingo, zato nějaké upravené speciální. Pak jsme měli pohovory s vedoucím toho HMC, které vlastně vede ty zahraniční programy, a ještě s vedoucím Bakala Foundation, které mi vlastně potom poskytovalo stipendium. A jako poslední, paradoxně asi to nejtěžší, bylo obepsat ty školy, které jsem si sama vybrala, s motivačním dopisem. A těm jsem musela napsat, proč u nich chci studovat a tak. Dostalo se mi zpět právě jen od jedné školy, takže to bylo určitě to nejtěžší.
A na závěr, co byl nějaký nejzajímavější nebo nejvtipnější vzpomínka na toto studium?
Já bych vypíchla jednu specifickou. To bylo hned na začátku. Třikrát týdně se chodí na celoškolní shromáždění. Je to vždycky před začátkem školy v pondělí, středu a pátek. No, to první bylo takový hodně specifický. Já jsem tam došla a vůbec jsem nevěděla, co čekat. Teď začaly hrát varhany, všichni se postavili a nastupovali profesoři v takových řadách s kápěmi na hlavně. Stoupli si do řady na pódiu, nikdo nesměl mluvit, pak si sedli, pak nám pan ředitel dával motivační proslov, to bylo z toho všeho nejvíce v pohodě. A nakonec odněkud všichni vytáhli zpěvníky – to já jsem teda nezvládla – a museli jsme zazpívat školní hymnu zase za zvuku varhan a vestoje počkat, než profesoři zase odejdou, a až potom jsme se mohli přesunout do tříd. To jsem si hodně připadala, že jsem v nějakým kultu.
A tento rituál byl pouze na zahájení, nebo se opakoval pokaždé na shromáždění?
To se dělo pokaždé. Ale ty shromáždění byly fajn, protože po tomhle se to využívalo i na řešení témat jako Black History Month a Pride Month, takže vždycky někdo mluvil a bylo zajímavý. Takových patnáct minutek na rozjetí.
Když už jsi zmínila zvyky – implementovala jsi ty do svého života nějaký zvyk ze Skotska?
Ty jo, nejvíc asi to, že teďka jím hodně toustový chleba prostě s vajíčkem a fazolemi. To mi zůstalo, je to dobrá snídaně. Jinak… to je dobrá otázka, na to se mě ještě nikdo nikdy nezeptal… To není asi přímo skotský zvyk, ale teď se snažím hodně seznamovat s lidmi z různých zemí. Protože už k tomu mám nějakou vazbu, nějaké zkušenosti, takže na vysoké škole mám teď hromadu mezinárodních kamarádů. Takže tu komunitu si dokážu tvořit i v Praze nejen v zahraničí.
Děkuji moc za rozhovor!
Sofie Hana Klímová