Z bakaláře na MUNI v Brně přešla na Middlesex University do Londýna, kde studovala HR (Human Resources). Do britského školství nahlédla i v rámci práce na soukromé škole. Jakých rozdílů ve srovnání s českým školstvím si všimla?
Proč se rozhodla vrátit do České republiky? A jak se k jejímu britskému diplomu staví místní zaměstnavatelé?
Ty jsi studovala na Middlesex University v Londýně, co tě vedlo do této země a na tuto vysokou?
Já jsem už od nějakých 15 nebo 16 věděla, že budu chtít jít na školu do Londýna. Nakonec jsem tam začala studovat až na magistra. V Brně jsem studovala finance, ve kterých jsem nechtěla pokračovat. Chtěla jsem pokračovat právě v HR věcech, které mě bavily a zajímaly. Tím pádem jsem potom v Londýně hledala školu, která nabízela tento konkrétní obor v rámci zmíněných lidských zdrojů.
Co bylo nejtěžší na tom odjet z Česka pryč?
Nejtěžší asi bylo si co nejvíce věřit. Věřit si, že to zvládnu, odjet z prostředí, které znám, do nového prostředí, které neznám. Neznám tam nikoho, nemám tam žádné kamarády, žádné kontakty. To asi bylo nejtěžší.
A předtím jsi studovala bakaláře na MUNI v Brně. Jaký je mezi těmito univerzitami největší rozdíl?
Největší rozdíl mi přišlo to, že vlastně v Česku typicky jdeš na bakaláře a potom hned na magistra a máš to jako jeden celek vzdělávání, zatímco v tom Londýně nás bylo velmi málo lidí, kteří vlastně hned po bakaláři šli na magistra. V tom magistru byli lidé, kteří už měli nějakou práci, pracovní zkušenosti a chtěli si jen vzdělání doplnit nebo je to téma prostě zajímalo. V Česku máme obecně hodně pocit, že ten magistr je nutný k tomu, aby mohl člověk jít do práce. Zatímco tam to fakt bylo takový, že to lidi zajímalo, tak se šli dovzdělat. Ale nebyla to nutnost k tomu, aby člověk mohl dělat nějakou profesi.
Také jsi zmiňovala, že jsi měla v Londýně hodně praxe, je to něco, co považuješ za rozdílné?
Přišlo mi, že se to liší. Hlavně v tom, že třeba ti učitelé, kteří tam byli, tak na Masárně byli hodně teoretičtí, hodně akademičtí, zatímco v Londýně jsme měli učitele, kteří byli z praxe. Třeba že nějaký člověk sám založil business, v něčem dlouho podnikal a potom ho oslovili na pozici učitele do toho programu. Potom jsme třeba řešili, jakým způsobem se pracuje s HR daty s člověkem, který na to vyloženě měl firmu a konkrétně tohle dělal, takže jsme se mohli ptát i hodně konkrétně. Jak se to opravdu dělá, nejen jak se to má dělat.
A můžu se zeptat, čemu se věnuješ teď a kam tě tady tato cesta zavedla?
Já jsem po studiu pracovala ještě chvilku v Londýně, snažila jsem se najít něco v oboru. To bylo náročné, úplně mi to nešlo, ale našla jsem práci ve škole, která byla napůl HR – to, co jsem studovala – a napůl na recepci, taková základní první pomoc těm dětem. Byla jsem takový admin té školy. Takže to bylo částečně v mém oboru. Potom když jsem se vrátila do Česka, tak už jsem dělala vyloženě HR věci, pracovala ve startupu a teď pracuji v korporátu, který ten stratup koupil.
Škola, na které jsi pracovala, byla soukromá? V čem to bylo jiné?
Ano, soukromá základní škola. To mi přišlo zajímavé, protože to byl další vhled do vzdělávání. Takže vlastně to bylo to zase úplně jiné než vyučování tady. Největší rozdíl byl, že tam vůbec nezvonilo. To mi přišlo hrozně zvláštní. Byla jsem na to zvyklá z Česka.
A co se týče přímo způsobu vzdělávání, je tam podle tebe velký rozdíl?
Mně přišlo, že velký rozdíl byl v tom, že ty děti neseděly od první třídy v lavicích, ale měly to volnější. Hodně se pohybovaly po třídě. Měly lavice na malování, ale zároveň při učení se psát, při rozepisování ruky, neseděly v lavicích, jako my tady, ale měly na to tabulky, seděly na zemi a mohly zkoušet, jak jim to půjde nejlíp.
Taky to, že vyučování bylo hodně různorodé. I ty malé děti se rozvíjely do všech směrů. Měly biologii, francouzštinu, chemii nebo dramaťák, kam chodili úplně všichni, nebo vaření a tak dál.
Pomohlo ti studium a práce v zahraničí při hledání práce tady v Česku?
Určitě, ale zároveň si pamatuji, že když jsem se vrátila z Londýna, tak jsem se hlásila do nějaké firmy, kde mi víceméně řekli, že mě nechtějí, protože mi nebudou schopni nabídnout takový plat jako v Londýně. Což pro mě bylo takové…
No, asi bych neřekla, že nějaká firma by konkrétně řekla: „jé, tys studovala/pracovala v zahraničí, tak tebe najmeme,” ale spíš jde o nějaké ty zkušenosti, rozhled. I nějaká možnost toho, že člověk se umí adaptovat na různé situace, lidi, jazyky, přístupy, kulturní zázemí a tak.
Máš nějakou veselou zajímavou vzpomínku ze studia?
Konkrétně mě nic nenapadá, ale možná z příjezdu, ze stěhování se. Vlastně my jsme tam jeli ve třech lidech, že si tam najdeme byt, protože jsme nechtěli být na kolejích. Pronajímání bytů v Londýně je jiný než v Česku. My jsme potřebovali mít vyřízené nějaké věci, než nám ten byt pronajmou. To trvalo o dva dny dýl, než jsme čekali, takže jsme pak neměli ubytovánía celé odpoledne jsme seděli v kavárně a čekali, jestli už nám zavolají, že nám byt mohou předat, abychom už měli kde tu noc spát tu noc.
Když člověk někam takto přijede a nemá zázemí, tak si musí tady ty věci zařizovat sám. Ale tím pádem už mě nic moc nerozhodí.
A ty jsi tedy jela s dalšími dvěma lidmi, byl to někdo tady ze spolužáků z univerzity?
Jo, jeli jsme tam já s přítelem, dnes manželem, a byl s námi ještě jeden kamarád, kterého jsme potkali, že tam taky studoval.
Studovali na stejné, nebo jiné univerzitě?
Někde jinde.
Takže v té komunitě jsi se i tak musela hledat sama?
Přesně tak, byli tam jen ti dva lidi, které jsem znala, ale v té škole jsem neznala vůbec nikoho. Nikoho v tom sousedství, ani v mém oboru, co se týkalo té práce. Měla jsem pocit, že to bylo takové náročné, že jsem nevěděla, na koho se obrátit i třeba s nějakými otázkami. I ohledně toho, jak hledat práci, co dělám špatně, proč se nedostávám na pohovory a tak.
Děkuji za rozhovor!
Sofie Hana Klímová
