Na Vrije Universiteit Amsterdam se přihlásila kvůli kvalitnímu oboru biomedicíny, který je tam navíc možný studovat i v angličtině. Do budoucna by se chtěla více zaměřit na výzkum rakoviny.
Ve svém volném čase předsedá studentské asociaci a občas si nechá zabavit kolo.
Čím se taková asociace zabývá? Co je pro ni na studiu nejtěžší? A umí nizozemsky?
Ty studuješ v Nizozemsku Vrije Universiteit Amsterdam. Proč sis vybrala právě tuhle zemi a právě tuto konkrétní univerzitu?
Pro zemi jsem se rozhodla především proto, že v Nizozemsku jsou lidé velmi otevření tomu, když mluvíš jenom anglicky. V jiných zemích bych očekávala, že bych se musela naučit ještě jiný cizí jazyk, což v Nizozemsku není až tak nutné, všechna ta komunikace je v angličtině. Ta konkrétní univerzita má velmi dobré hodnocení, co se týče vědeckého výzkumu i kvality vzdělání, které nabízí. Takže asi právě proto. Já jsem se dívala i na jiné univerzity, které nabízí obor biomedicíny a myslím si, že Vrije Universiteit je vlastně jediná v Evropě, pokud nepočítáme Anglii, která tento obor nabízí v angličtině.
Takže ke studiu v zahraničí tě přiměl ten obor?
Určitě. Protože mi přišlo, že pokud se porovná vědecký výzkum v Česku a v jiné zemi jako v Nizozemsku, tak v Nizozemí je to na jiné úrovni. Takže jsem si řekla, že bych nejradši chtěla začít tam. A zároveň, když vím, že veškerá vědecká komunikace je v angličtině, tak mi přišlo, že nejlepší už je začít v té angličtině a pak už budu mít jednodušší cestu se dostat do vědeckého výzkumu.
Co je pro tebe nejtěžší část studia v zahraničí?
Nejtěžší část… musím říct, že ta vzdálenost od rodiny. Našla jsem si kamarády, ta komunikace je tam skvělá, to studium je výborné, studentský život je skvělý, ale pořád jsem musela nechat všechno za sebou. Rodinu a všechny středoškolské kamarády jsem musela nechat tady, což se samozřejmě na těch vztazích odrazí. To je asi ta nejtěžší věc, že se musím vracet do Česka jenom limitovaně.
Co tě na univerzitě nebo v Nizozemsku celkově nejvíc překvapilo?
Hmm… překvapil mě asi důraz na týmovou práci, protože já jsem měla takovou představu od vysoké školy, že se tam člověk všechno naučí na zkoušky a pak to zapomene, což v Nizozemsku není. V Nizozemsku se píšou zkoušky každý měsíc, což bylo takové překvapující. A i přesto, že tam píšete všechny ty zkoušky, tak tam máte mnohem víc projektů a prezentací, na které se taky musíte připravit. Takže asi náročnost toho studia pro mě byla tím největším překvapením.
Ty studuješ biomedicínu. Co to je za obor?
Biomedicína, jak to vnímám já, je vlastně obor, který tě připraví na tu tvoji vědeckou cestu. U nás na univerzitě je ten obor strukturovaný tak, že máme tolik předmětů, že pokryjeme skoro všechna témata té biomedicíny, na která pak můžete v budoucnu směřovat. Takže pro mě je ta biomedicína jen příprava na to, co budu pak v budoucnu chtít dělat, a pak z těch všech oborů si budu moci konečně vytipovat, co mě baví. A pak se můžu na magistra zaměřovat jenom na to.
Takže mám si pod tím představit nějakou kombinaci medicíny a biologie?
Jo. Zahrnuje to základy od genetiky po molekulární biologii, měli jsme i anatomii a fyziologii, takže od té molekulární úrovně jsme se dostali i na pitevnu, dívali jsme se na tkáně. Máme tam programování a všechny ty různé vědecké aktivity, ne jenom biologii. Takže pokud bych chtěla dál dělat nějaké biomedicínské inženýrství nebo tak něco, je to možnost. Mohla bych jít dělat biologii, mohla bych dělat fyziku, chemii, všechno. Těch možností po tomto oboru je víc. Proto jsem si to asi vybrala.
Jasné. A ty máš nějakou představu, co by tě zajímalo do budoucna?
Teď nejvíc směřuji na onkologii, především na imunoonkologii, takže výzkum rakoviny. To je samozřejmě velmi široký pojem, protože tam se toho dá dělat víc, ale myslím, že něco tímto směrem. Ale ještě přesně nevím co.
Ty taky na vaší škole předsedáš asociaci pro biomedicínské vědy a biologii. Čemu se tento spolek věnuje?
Tak je to vlastně studijní asociace, ve které jsou studenti jak mého oboru, tak biologie, pak ještě máme asi deset magisterských oborů pod tím. A ta studentská asociace… my vlastně pomáháme vytvořit ten studentský život. Organizujeme veškeré akce, organizujeme různé výlety, přednášky, návštěvy vědeckých firem a tak. A zároveň komunikujeme přímo s univerzitou, jak zlepšit vzdělání, jak zlepšit ten studijní život. I pokud k nám studenti přijdou, že mají problém s nějakým kurzem, tak my přímo s koordinátory můžeme pracovat na tom, aby se to zlepšilo.
Co přesně tam děláš ty? Co zahrnuje to, že spolku předsedáš?
Teď to bude těžší, já na takovéhle diskuze nemám českou slovní zásobu. Celá studentská asociace má „board” – nějaké to předsednictvo – a já jsem předseda té asociace. Pak tam máme někoho, kdo se tam stará o veškeré finance, protože všichni členové asociace platí nějaké poplatky. Pak máme samozřejmě komunikaci i s různými sponzory, které ta asociace má. Takže je několik pozic, co to předsednictvo má, já jsem vlastně ten, kdo dohlíží na to, že všichni dělají to, co mají.
Naučilo tě vedení této asociace něčemu užitečnému do života?
Myslím, že určitě. Myslím, že mě to donutilo komunikovat s mnohem více lidmi, než jsem předtím byla schopná. Dostala jsem se do kontaktu s rektorem univerzity a s vedením fakulty. Dokázala jsem všechny tyhle lidi skrze to poznat, dokázala jsem se naučit, jak komunikovat, jak se chovat v profesionálním prostředí a jak prosadit svoje názory. Což je něco, co jsem se předtím nikdy neučila, jak vlastně přemýšlet v této situaci, jak diskutovat. Vzhledem k tomu, že pracuji v týmu – máme sedm členů celého toho předsednictva – jsem se naučila, jak nahlížet na jejich všechny názory a tak.
Taky by mě zajímalo, jak ses vůbec dostala k tomu, že jsi členkou této asociace a jak se stalo to, že jí předsedáš.
Jedna z věcí, co plánujeme, jsou uvítací dny na univerzitě. Takže spolupracujeme s univerzitou, abychom všechny ty nové bakalářské studenty jak biomedicíny, tak biologie, přivítali, abychom je uvedli do studentského života. A právě skrz to jsem se seznámila s tou asociací. Minulý rok, když jsem na univerzitu nastoupila, jsem na ty uvítací dny šla, tak jsem se stala členkou asociace. Každý rok se předsednictvo mění. Takže jsem i minulý rok měla možnost se ucházet o tuto pozici, kterou jsem tedy pak dostala.
Ty jsi říkala, že sis z jisté části vybrala Nizozemsko pro studium, protože tam ta komunikace probíhá v angličtině. Ale i přesto, zkoušela ses někdy učit nizozemsky?
Zkouším stále. Ne, samozřejmě to, že všichni umí anglicky je plus. Ale když žiji v cizí zemi, přišlo by mi nepatřičné, kdybych se aspoň nepokusila ten jazyk umět. Takže jo, já rozumím nizozemštině, dokážu ji číst, ale samozřejmě ta mluva je trošku horší. Ale plánuji si udělat kurzy nizozemštiny. Takže ta nizozemština tam dojde.
A na závěr, řekla bys nám nějaký svůj nejzajímavější nebo nejvtipnější příběh z tvého zahraničního studia?
Nevím, jestli nejvtipnější, ale jak všichni ví, v Nizozemsku se jezdí na kole. Já jsem v průběhu prvního měsíce z toho kola třikrát spadla a pak jsem ho i ztratila, protože mi ho zabavili. Když jsem šla jednou do klubu, zaparkovala jsem na špatném místě. Zabavil mi ho úřad, tak jsem pak musela zaplatit. S tím kolem je to trošku těžší, to kolo je tam nejlepší, ale než jsem se na něm naučila organizovat… Tam v té dopravě je to příšerný, takže pokud někdo jede do Nizozemska, musí být připravený na to, že ho budou všichni první měsíc nenávidět. A pak už to bude dobrý.
Děkuji za rozhovor.
Barbora Perglová