Vždycky se chtěla účastnit velkých výzkumů a Université Paris Cité jí přišla jako dobrý schod do světově známých výzkumných institutů, které sídlí v Paříži. Výuka probíhá ve francouzštině, takže mezinárodních studentů tam moc nepotká. S čím dalším se musela ze začátku studia vyrovnat?
Konkrétně se zajímá o imunologii, ale ve volném čase ráda běhá a objevuje město. Jak to vypadá s její stáží na Pasteurově institutu? A proč si z ní kamarádi dělají legraci, že studuje „vysokou školu života”?
Studuješ na Université Paris Cité, konkrétně obor Sciences de la Vie, prostě takovou francouzskou biologii. Proč sis vybrala právě tuto zemi a tuto univerzitu?
Pro mě byla Francie celkem přirozená, protože jsem studovala na Gymnáziu Jana Nerudy. Chodila jsem tam na bilingvní sekci a velkou část předmětů jsme tak měli ve francouzštině, ve které se i maturovalo. Zároveň konkrétně Paříž je známá instituty, jako jsou Institut Marie-Curie nebo Institut Pasteur. Jsou světově známá jména, která opravdu dělají ty „breakthrough” výzkumy. A tyhle instituty spolupracují s mojí univerzitou Paris Cité. Já jsem se právě na tahle místa chtěla jednou dostat, takže to byl ten hlavní hnací motor. Díky tomu, že jsem v Paříži, mám přístup k lidem z těchto institutů.
Čím se podle tebe nejvíc liší vzdělávací systém ve Francii a u nás?
V první řadě musím říct, že jsem v Čechách vysokou školu nestudovala. Všechny informace, které mám o českých univerzitách, jsou zprostředkované od kamarádů. Ale z diskusí s přáteli vidím rozhodně mnohem větší zaměření těch francouzských univerzit na nějaké pochopení principů a pochopení dané věci jako celku. Přijde mi, že to vysoké školství tady, i když se snaží postupovat, je pořád orientované spíše na memorování. Což z mého pohledu není úplně fajn přístup, hlavně pro vědecké obory. Ty informace je důležité nějak aplikovat. Třeba na mojí univerzitě opravdu jedeme analýzy různých výsledků experimentů a třeba přemýšlíme, jak bychom v tom experimentu pokračovali. Zároveň se neučíme nějakou informaci jako fakt, ale jako něco, na co se muselo přijít. Přijde mi, že kolikrát člověk má něco zafixované, a pak vlastně zjistí, že to není tak úplně pravda – protože to, jak se na to přišlo, buď nebylo úplně správně, nebo nám třeba chyběl nějaký kousek informace. Tento přístup k učení a k informacím vnímám jako ten největší rozdíl.
Co je pro tebe nejtěžší část studia v zahraničí?
Já myslím, že je to asi ta integrace. Ale možná, že tenhle problém nemají úplně všichni zahraniční studenti. Moje univerzita je trochu specifická – protože výuka je z 99 % ve francouzštině, moc zahraničních studentů tam není. Všichni mluví francouzsky prakticky od narození. V mém ročníku jsem potkala pouze dva lidi, kteří se francouzštinu museli stejně jako já naučit. Tím, že všichni měli tuhle výhodu, tak hlavně v prvním semestru mě mentálně deptalo, že se občas vyjadřuji jako pětileté dítě, zatímco mí spolužáci jsou schopni dělat ty akademické věty. A pak mi přijde, že taky je to ta izolace od vaší sociální bubliny… Já žila v Praze a mám tam spoustu kamarádů. Když jsem ale přijela do Paříže, byla jsem úplně sama. A musela jsem to všechno budovat znova, zatímco moji spolužáci měli už kamarády ze střední. Tohle myslím, že je psychicky nejnáročnější. Po prvním roce ale můžu říct, že zapouštím kořeny – vytvářet si okruh dobrých kamarádů chce čas. Jsem si ale jistá, že po třech letech v Paříži to bude stejné, jako bych byla v Praze.
Ty studuješ program, který se nazývá Sciences da la vie. A pokud jsem to pochopila dobře, je to vlastně takový francouzský ekvivalent biologie. Je to zaměřené takhle široce, na úplně celou biologii, nebo spíše na nějaký podobor?
Takhle… ten úplný, přesný, takzvaný otrocký překlad by byl „vědy života“. Mí čeští kamarádi si ze mě střílí, že studuji „vysokou školu života”, stejně jako mají lidé na Facebooku v kolonce „vyšší vzdělání“, když nestudovali vysokou školu. Ale to má od toho hodně daleko. Nejprve se učíme celé spektrum biologie a postupně se specializujeme – postupně si člověk vybírá to, co ho z té biologie zajímá. Ale pořád je to hodně široké, takže spíše až na magisterském studiu je nějaká vyšší specializace. Teď ale bereme všechno – od rostlin přes mikroby až po člověka a máme třeba i ekologii. Takže já bych řekla, že je to taková dost obecná biologie plus nějaké další vědy – trošku matematika, trošku chemie, trošku nějaké fyziky.
Takže máš jeden obor, ze kterého se může specializovat takový ten terénní ekologický biolog i člověk, který dělá v laboratoři, dělá třeba léčiva nebo tak?
Přesně. Že člověk má ty možnosti, je jedna z výhod i nevýhod. Mě třeba osobně moc nebaví kytky. Takže já musím přežít výuku o rostlinách.
Zajímáš se o imunologii. Vysvětlila bys ve zkratce, čím se zabývá tento vědní obor?
Imunologie zkoumá imunitní systémy. Systémy, které nás brání vůči patogenům – vůči něčemu, co nás může dělat nemocnými – ale taky třeba proti rakovině. Imunitu zajišťuje spousta specializovaných buněk, které mají speciální funkce a spolupracují spolu… takhle bych to asi popsala ve zkratce.
Co tě vlastně na té imunologii zajímá, co ti přijde jako ta zajímavá část?
Mě tam nejvíc baví to, že součástí nás je něco, co jedná úplně samostatně. Když izolujeme z krve buňky našeho imunitního systému, dáme je na Petriho misku a potom tam dáme bakterii, tak tyhle buňky samy ví: „Jo, tohle je bakterie, jdeme ji zneškodnit.” Tohle je něco, co mě strašně fascinuje. Že to je součástí nás, pořád jsme to my, ale nemáme na to vůbec žádný vliv. Zachraňuje to naše životy každý den a my vůlí nemůžeme vůbec ovlivnit, co to udělá. A když se něco pokazí, taky nám to ten život může i vzít. Třeba v případě některých autoimunitních onemocnění.
V anotaci jsi taky psala, že ráda běháš půlmaratony, neboť přitom poznáváš město. Věnovala ses běhu už předtím, než jsi nastoupila na univerzitu, nebo jsi s tím začala až potom?
Já jsem začala běhat v posledních ročnících gymnázia. Tehdy jsem běhala jen tak rekreačně. Pak jsem si zaběhla můj první půlmaraton v předposledním ročníku a začalo mě to hrozně bavit. Teď vlastně trénuji už na maraton, s tím jsem ale začala až teprve, když jsem nastoupila na univerzitu. Ten běh vnímám i trošku jako takové psychické vyvětrání. Přijde mi, že když člověk pracuje hlavou, musí pracovat trochu i tělem, aby to vyrovnal.
Jaké je tvoje oblíbené místo v Paříži ať už objevené při běhu, nebo jakkoliv jinak?
Jé, tak to bude těžký. Je jich tam určitě hodně. Přijde mi, že jsou místa, která jsou nádherná, ale jsou tam masy turistů. Takže tam člověk úplně nechce zabloudit. Ale teď poslední dobou, když jsem měla zkouškové, mě zachraňovala Bibliothèque François Mitterrand – francouzská národní knihovna kousek od mého kampusu. Jsou tam úplně nádherné prostory, je to taková obrovská budova, plná knížek a vědomostí. Když si tam člověk sedne a něco se snaží naučit, všichni kolem něj pracují a je obklopený tolika věděním, tak se taky musí snažit. Takže pro mě je to takový motivační prostor.
Na závěr, řekla bys nějaký svůj nejzajímavější nebo nejvtipnější příběh z doby, co studuješ v Paříži?
Teda. Nejzajímavější nebo nejvtipnější… Já si myslím, že asi můj nejvtipnější příběh se odehrává v souvislosti s mým bydlením. Já jsem bydlení hledala na poslední chvíli, protože mě přijali týden před začátkem semestru. Naštěstí, přes nějaké známé, jsem se dostala až k paní, u které teď bydlím. No a já si teď začínám hledat stáž na těch slavných francouzských institutech, ale dostat se tam bez kontaktů není tak úplně jednoduché. Náhodou jsem zjistila, že dvě patra nade mě se teď nedávno přistěhoval vědec z Pasteurova institutu. Takže jsme ještě s mojí paní domácí udělaly takovou uvítací večeři, kde jsem tak nenápadně nastínila téma, že studuji biologii a jestli náhodou by nepotřebovali nějakého stážistu. A teď už mám prakticky zařízenou stáž na Pasteurově institutu!
Děkuji za rozhovor!
Barbora Perglová