O životní prostředí se zajímá už od dětství. Studovala bakaláře z politologie na Karlově univerzitě, ale už během něj si brala environmentalistické předměty navíc, což jí pomohlo se na magistra dostat na prestižní univerzitu Science Po v Paříži.
Spravuje také instagramový účet Shluk buněk, prostřednictvím kterého vzdělává a informuje o tématech týkajících se právě životního prostředí. Měla příležitost se podílet na tvorbě zákona v poslanecké sněmovně, setkává se s politiky a momentálně se snaží vyvrátit co nejvíc dezinformací o větrných elektrárnách.
První by mě zajímalo, studuješ na Science Po v Paříži, proč sis vybrala právě tuto zemi a tuto konkrétní univerzitu pro své studium?
Nevybírala jsem si úplně podle země – bylo to spíš o té škole. Prvním impulsem pro Paříž bylo to, že jsem zjistila, že se tam neplatí žádné šílené školné a že se zohledňuje příjem rodičů. Vypočítají nějaký koeficient toho, kolik berou rodiče a kolik je v rodině dětí a tím pádem většina Čechů nic neplatí. Oproti Oxfordu nebo jemu podobným školám jsou to prostě rozdíly milionů. Zároveň Science Po je čtvrtá nejlepší univerzita na světě a první v Evropě, takže to je hodně dobrý poměr cena–výkon. Přiznám se, že pro mě bylo nejdůležitější – jestli si to můžeme dovolit. Pak jsem začala zjišťovat, že to je dobrá škola a vlastně tam je ta environmentální politika, která není na tolika jiných univerzitách. Ale rozhodující pro mě byly ty peníze.
Co tě vůbec přimělo jít do zahraničí?
Já jsem nad tím nikdy nepřemýšlela a prostě jsem to brala tak, že to pro mě není vůbec možnost. Měla jsem pocit, že to můžou jenom lidi z těch PORGů a soukromých škol. No, a potom jsem byla na takové podobné akci (pozn. red.: Akce jako je Za školu do světa) a byla tam slečna ze Science Po, která mi říkala: „A proč by ses vlastně na to Science Po nepřihlásila?” „Protože je to drahý, to prostě nejde.” „Ale Češi skoro nikdy nic neplatí a je tam ta environmentální politika.” Mě ani tenkrát nenapadlo, že bych mohla jít na toho magistra někam jinam, vůbec jsem neznala ty možnosti. Takže je super, že tady u vás taková akce je.
Jak probíhalo přijímací řízení na tak prestižní školu?
Já to možná budu mít trochu jinak, protože jsem bakaláře studovala tady a tím pádem jsem přicházela na Science Po až na magistra. V ten moment vy nemusíte řešit spoustu takových těch administrativních věcí, které se pojí s tím, např. že potřebujete „poangličtit” maturitu. Vyhnete se tím všem těm různým byrokratickým kolečkům, protože jakmile máte toho bakaláře, tak jste srovnaní se všemi bakaláři v Evropě. Jinak jako první je potřeba mít dobrý známky, protože oni berou jenom dobrý známky, když je nemáte do nějakého průměru, tak vás vůbec neberou v potaz. Takže já jsem musela mít z toho bakaláře a ze státnic do 1,5. Což je nakonec vlastně dost v pohodě. A potom mít životopis a motivační dopis. Takže je to všechno hodně individuálně posuzované, není to úplně nějaký vědomostní závod, jako to je třeba bohužel u nás na univerzitách, je to prostě vyloženě o tom, jakou má ten člověk motivaci, co už dělal, jestli ukázal, že něco třeba umí, že se nějak angažuje, že opravdu o to má zájem a není to přesně jen tak, že nevěděl, co studovat, a tak šel tam.
Máš pocit, že konkrétně u tebe tam byla nějaká motivace, která ti pomohla se na tu školu dostat?
Myslím si… teď to hodnotím zpětně, tak to nemůžu vědět, ale myslím si, že tam u mě bylo jasně vidět, že se o to zajímám – zdůraznila jsem třeba, že jsem si na bakaláři vzala 15 předmětů navíc, které byly environmentální, že jsem byla na ministerstvu životního prostředí, že jsem byla v poslanecké sněmovně na odboru životního prostředí, že vlastně všechno, co jsem dělala, tak nějak souviselo s životním prostředím. To si myslím, že určitě hrálo roli. Prostě ukázat, že je člověk proaktivní, že se zajímá, že má silnou motivaci to studovat.
Taky jsem zmínila, že v Praze environmentalistiku nemáme a že se sice snažím chodit na různé přednášky i na jiné české fakulty, ale že bych nejradši studovala přímo u nich, v Paříži.
Jak pro tebe bylo náročné si zvyknout na novou zemi, na nové prostředí? Co je nejtěžší na studiu v zahraničí?
Mám pocit, že jsem tohle upřímně až tak neprožívala, protože si myslím, že už jsem se v minulosti pouštěla do takových trošku jako dobrodružných míst sama. Pro mě bylo mnohem složitější, když jsem jela sama na dva měsíce pracovat do Rakouska – neuměla jsem jazyk, anglicky se tam dalo domluvit málokde a najednou jsem tam měla pracovat každý den na plný úvazek. To pro mě byl třeba větší šok než se přestěhovat do té Francie. Přece jenom anglicky tam lidi mluví, takže alespoň jazyk jsem nemusela řešit.
Byla jsem i předtím na Erasmu, takže už jsem si jednou studium v zahraničí zažila a mám pocit, že ty školy se fakt snaží to dělat tak, aby to člověk zvládl. Je tam spoustu informací, materiálů, co je potřeba: tady zajdi, tamhle zajdi – není to takový, že by tam člověk úplně tápal.
A máš naopak nějaký zajímavý nebo vtipný zážitek/vzpomínku?
Nevím… aby to nebylo takový zlý… Ale někdy jsem hrozně překvapená z toho, jak ostatní státy nejsou zvyklé třeba na matiku. My máme fyziku a někteří lidi nezvládají převádět jednotky nebo tak. Prostě některé státy fakt jako nemají třeba matiku po deváté třídě, po základce. Takže jako to je takový někdy fakt vtipný, když se člověk kouká kolem sebe – počítáme základní rovnici a dělá to problém.
Takže výrazné rozdíly ve vzdělání.
Přesně, že máme trošku jiný background, no.
Mohla bys nám blíže představit svůj obor?
Jo, já studuji environmentální politiku. Science Po je vlastně škola, která se zaměřuje jen na politiku, ekonomii a finance. Takže tam nenajdete fyziku nebo inženýrství, je to prostě Science Po – Politics. Environmentální politika je master, který je určený k tomu, aby člověka připravil k nějaké exekutivní roli týkající se životního prostředí. Takže buď v nějaké neziskové organizaci, nebo environmentální assessment ve firmě. Máme tam ekonomii, statistiku, základy přírodních věd, základy společenských věd – takový mix.
Environmentální problematika tě zajímala už od dětství, nebo ses k ní dostala až později?
Bylo to už od dětství. A vlastně potom i na tom bakaláři, v Česku na Karlovce, jsem si celou dobu brala environmentální předměty navíc, i když jsem jinak studovala politologii. Takže celou dobu jsem mířila tím směrem, i když jsem ani nevěděla, že takový obor existuje. S tím mi otevřela oči slečna na tom veletrhu.
Když se podíváme na samotné téma environmentální politiky, tak by nás zajímalo, jestli zastáváš názor, že tu odpovědnost za ochranu životního prostředí nese každý jedinec individuálním rozhodováním, nebo že tu odpovědnost nesou stát, mezinárodní organizace a velké korporace?
Já si myslím, že jsem se hodně přestala dívat na tu problematiku touto optikou – neřeším, na kom leží ta zodpovědnost, kdo je ten hříšník. Protože si myslím, že žijeme v systému, který je nějak nastaven – o člověku, který musí do práce jezdit autem, těžko můžeme říct, že je hříšník. Firma zase může říct, že akcionáři je nutí vydělávat víc a víc peněz, takže toho nemůžou pro životní prostředí dělat víc, protože to nedává ekonomicky smysl.
Takže bych to asi spíše přerámovala a řekla, že každý můžeme být součástí řešení – budeme potřebovat velké firmy, aby nainvestovaly spoustu peněz například do té energetiky, aby se stala celá ta transformace, a zároveň potřebujeme lidi, kteří do toho budou šlapat.
Další věc jsou pak velké společnosti, které za to zodpovědné zkrátka jsou, a to třeba matením veřejnosti, často až za plošnými dezinformacemi a dezinformačními kampaněmi – tam jasně vidím toho viníka. Ale myslím, že jinak je to celkově o tom, abychom společně hledali řešení, která nás mohou přivést k udržitelnější budoucnosti, která budou nám všem vyhovovat a ve kterých se dokážeme všichni setkat.
Ty máš velmi populární instagramový účet jménem Shluk buněk. Zajímalo by nás, o čem jsi teďka poslední dobou natáčela?
Teď poslední dobou se hodně věnuji větrným elektrárnám, protože bohužel dostávají pořádnou čočku dezinformací, takže se snažím tam trošku ty dezinformace vyvracet. Ale trošku mě to už nebaví, protože mám pocit, že už to dělám tolik let a vždycky stejně přijde ta dezinformace, i když jsem to třeba už jako 20krát vysvětlovala. Je to trošku takový jako házet hrách na zeď. Zároveň teď je spoustu evropské legislativy, která nově vchází v platnost nebo respektive v účinnost. Teď jsem tam třeba vysvětlovala, jak budou některé zákony budou vypadat a jak se budou implementovat.
A jak ten účet vznikl? Jak tě napadlo něco takového dělat?
Já jsem to asi vždycky nějak chtěla dělat, ale poslední kapka byla, když jsem právě působila v poslanecké sněmovně a zjistila jsem, že je tam vlastně spousta odborníků. Dřív jsem si myslela, že se stanu odbornicí a vyřeším ten problém, ale odborníků je vlastně dost a jsou to lidé, kteří přesně vědí, co se děje, jak to vyřešit a vidí to líp, než já se kdy naučím. Oni mají dlouholeté zkušenosti, ale prostě nemají tu podporu. Já jsem tam pracovala na nějakém zákoně, který byl úplně jasný, pro všechny byl výhodný, byl dobrý pro zvířata, ekonomicky to vycházelo, všechny aspekty vycházely, ale my jsme to nemohli vůbec protlačit ani poslaneckým klubem, protože to v ten moment nebyla priorita. Takže já jsem si uvědomila, že dokud to nebude priorita a lidi nebudou volit do poslanecké sněmovny ty politiky, kterým na tom bude záležet, tak experti si můžou psát reporty do šuplíku, ale je to úplně k ničemu, protože to nic nezmění. Takže pak jsem se do toho fakt pustila, protože mi došlo, jak moc je potřeba informovat hlavně veřejnost.
Dostala ses kvůli věcem, které natáčíš, někdy s někým do sporu? Ať už právě s lidmi, co vypouštějí dezinformace, nebo s někým třeba z politiky?
No pořád. Teď zrovna poslední týden to docela silně prožívám, jede do mě docela silná taková antikampaň. Z politiky jsem se setkala s Babišem – ne jenom s ním, ale z těch výše postavených politiků s Babišem – a prostě jsem nesouhlasila s tím, že ministerstvo životního prostředí mají dostat motoristé. A tak jsme se o tom bavili, ale nebyl to vyloženě střet, bylo to asi nějaké demokratické setkání občana s voleným zástupcem. Nějaké střety tam jsou ale pořád, a to k tomu asi patří.
Moc děkujeme za rozhovor!
Barbora Perglová, Sofie Hana Klímová