Z Lercha rovnou do Paříže – maturita z francouzštiny ho připravila dostatečně. Ale studium na Sciences Po Paris může být i pro ty bez ní. Na některých kampusech lze totiž studovat i v angličtině.
Martin hned po gymplu nevěděl, na co přesně se chce dál zaměřit, a tato univerzita mu dala prostor se rozhodnout. Zároveň měl v rámci povinného Erasmu příležitost podívat se i do Švédska.
Momentálně studuješ na univerzitě Sciences Po Paris. Jak sis tuto univerzitu a zemi vybral?
Měl jsem dva hlavní důvody. Studoval jsem na šestiletém gymplu Matyáše Lercha v Brně. Tam jsem měl šestiletou intenzivní výuku francouzštiny, takže už jsem docela uměl mluvit. První důvod byl tedy využít nějak tu znalost jazyka a druhý důvod byl ten, že Sciences Po, zejména na bakaláři, je mezioborová univerzita a já jsem ani v posledním ročníku na gymplu ještě nevěděl, co chci studovat. Věděl jsem, že mě baví politologie, ekonomie, právo a spíše sociální vědy a nechtěl jsem se hned specializovat na jednu věc a uzavřít si dveře do ostatních, což bych v Česku musel. V Česku bych si vybral jeden obor, zatímco na Sciences Po jsem měl v prvním roce širší základ a až později jsem se rozhodoval, na co se více zaměřím. Nakonec to pro mě byla ekonomie. Takže největší roli tedy hrála znalost francouzštiny a flexibilita studia.
Co se týče té francouzštiny, dělal sis certifikát, nebo pouze testy v rámci přijímaček?
Já jsem měl certifikát už ze studia na gymnáziu, protože jsme ho dostali za francouzskou maturitu. Ten sice nemá oficiální úroveň jako DALF, který se normálně dělá, ale na Sciences Po mi ho uznali. Takže když někdo má francouzskou maturitu, tak už nic nepotřebuje. Pokud ne, tak je nejlepší ten DALF, myslím, že stačí i B2. Ono vlastně francouzsky tolik umět nepotřebuješ, někdy stačí umět anglicky – studium může být i v angličtině.
Je to tedy tak, že všechny předměty jsou v angličtině, nebo je to individuální?
Při bakaláři záleží na kampusu. Já jsem měl v Dijonu zhruba 60 % ve francouzštině a 40 % v angličtině, podle toho, jak jsem si to namixoval. Ale jsou kampusy, kde je až 100 % v angličtině a nemusíš umět ani slovo francouzsky. Naopak jsou i kampusy, kde je 100 % ve francouzštině.
Co se týče studentů, jsou to většinou Francouzi, nebo mezinárodní?
Ta čísla jsou myslím 65 % Francouzi a 35 % mezinárodní studenti. Což je celkem hodně. Je tam spoustu národností zejména z Evropy. A v Dijonu je taková zajímavost, že my jsme tam měli velkou československou komunitu. Třeba my jako Češi jsme byli druhá nejzastoupenější národnost po Francouzích, což mi přijde skvělé. Celkově jsme tam měli velmi dobrou komunitu, hlavně se studenty ze střední Evropy. Takže z tohoto hlediska máš na všech kampusech hodně studentů ze zahraničí, což ti ulehčí tu integraci.
Studoval si tedy ekonomii?
Ano.
Jak sis zaměření vybíral?
Já jsem studoval ekonomii na bakaláře, teď už ale pro upřesnění dělám převážně finance a pořád trošku ekonomie. Co se týče toho bakaláře, tak tam jsem ještě moc nevěděl, co chci studovat, ale když jdeš na bakaláře na Sciences Po, tak máš jen jeden program. Nemáš první rok žádnou specializaci, tu si vybíráš až později, ale předtím si nemusíš vybírat vůbec nic. Na magistra si pak vybíráš konkrétní program, což pro mě byly právě finance.
Chtěl bys ve Francii zůstat i po dostudování? Máš už nějaký plán, jak tyto zkušenosti uplatnit?
To je dobrá otázka… Ještě na ni nemám úplně odpověď. Respektive, na 100 % vím, že se chci vrátit do Česka. Otázka je kdy. Buď zůstanu ve Francii déle, abych získal ještě nějaké zkušenosti. Můj dlouhodobý cíl je určitě ideálně bydlet a pracovat v Praze, založit tam rodinu a podobně. To zejména proto, že vnímám Česko jako takovou zemi, která ještě není úplně dobudovaná. Zároveň je to ale země, kde se žije strašně krásně. To je jedna z věcí, co mi dalo studium v zahraničí – byl jsem dva roky ve Francii a rok ve Švédsku – a vidím, že se v Česku máme velmi dobře. Studium v zahraničí mi v tomto ohledu otevřelo oči.
A do Švédska si se dostal jak?
V rámci bakaláře na Sciences Po máš rok povinný Erasmus na nějaké univerzitě. Já jsem si vybral Švédsko, protože mě už od dětství zajímaly skandinávské země. Strašně mě to lákalo, chtěl jsem tam strávit nějaký čas. Vybral jsem si Uppsalskou univerzitu, kde jsem měl povinné předměty stejné jako na Sciences Po. To je taková zajímavost Sciences Po, že třeťák je povinně v zahraničí a není na semestr, ale na rok.
Říkal jsi, že se určitě chceš vrátit do Česka, tak co byl ten původní impuls pro studium v zahraničí?
Bylo to určitě zlepšení se v tom jazyce plus nějaká ta flexibilita ve studiu. Zároveň získání nějakých zkušeností, které ti dají šanci se snáze uplatnit.
Je něco, co tě po příjezdu překvapilo, něco, co jsi nečekal?
To je zajímavá otázka. (přemýšlí)
Nebo něco, co se stalo nečekanou překážkou?
Na mě určitě negativně zapůsobila francouzská administrativa, která je ještě horší než česká. Na vyřízení některých věcí se čeká klidně i půl roku. Co mě překvapilo naopak pozitivně, byla rozhodně studentská komunita. V Dijonu jsem se vlastně cítil jako doma. Byli jsme si všichni hodně blízcí. Také mě z části překvapila samotná výuka. Já jsem to tedy trochu čekal, protože jsem studoval na bilingvním gymplu, takže tam ten program byl trošku adaptovaný na to, co se dělá ve Francii. Ale je to prostě mnohem méně o memorování a třeba více o psaní disertací nebo prostě o přemýšlení, prezentování a dělání individuálních prací. Důležité je, že ty práce, které děláš v průběhu, jsou důležitější než zkoušky, narozdíl od Česka, kde zkouška má 100 % váhu, a když ji nezvládneš, tak ten předmět neuděláš. Ve Francii má zkouška často tak 30 %. Pak se nemusíš tak stresovat. To je systém, který mi vyhovuje více.
Tím jsi i zodpověděl moji další otázku, jakéjsou rozdíly vzdělávacích systémů. Poznal jsi ale i nějaké sociální rozdíly?
Já jsem asi žádný velký rozdíl nezaznamenal. Ale je důležité říct, že jsem hodně času trávil s mezinárodními studenty. Co bych možná zmínil, je trochu jiná mentalita. Francouzi na mě často působili uvolněněji a spontánněji, zatímco Češi mi v porovnání s nimi přijdou o něco disciplinovanější. V Česku máme spíše blíže k Němcům a Rakušákům; jsme více seriózní. Ale ten rozdíl není nijak zásadní.
Máš naopak nějakou vtipnou vzpomínku?
Co mě napadlo úplně první, je to dost random, tak je, že na kolejích jsme neměli prkénka od toalet nebo hadice od sprchy. To mě celkem překvapilo, ale člověk si rychle zvykne.
Děkuji za rozhovor.
Sofie Hana Klímová