Co se skrývá pod strašáckou zkratkou SOČ? Jak se můžete dočíst na nástěnce v učebně 302 (zrovna teď se tam nemůžete jít podívat, tak zůstaňte ve svých domovech, ale věřte mi, visí to tam!) správně odvedená čistka? Nikoli! Máme pouze vtipného třídního učitele…
Pamatuji si, jak nám o Středoškolské odborné činnosti vyprávěla paní profesorka Kazdová velice nadšeně již v primě. Tehdy, ve svých 11 letech, jsem jenom v duchu obdivuhodně vzhlížela ke všem sextánům, kteří tento úkol již úspěšně splnili nebo teprve splní, pochopitelně jsem si ale nedokázala představit sebe samu, jak se s tímto úkolem vypořádávám. A to si dovoluji tvrdit, že má představivost je a vždy bývala poměrně bohatá. V prvním ročníku našeho gymnázia, tedy v roce 2013, což je pro mne přesně 19,5 cm a 20 kilo zpátky, jsem ale tuto děsivou představu psaní rozsáhlé práce hodila lehce za hlavu s tím, že je to přeci až za dlouhých pět let!
Když se přehoupne první pololetí do druhého, vždycky školní rok už děsivě rychle uteče (s rychlostí běhu času o letních prázdninách se to ale samozřejmě nedá srovnávat, to je snad každému jasné), a tak z oněch dlouhých pěti let byly najednou čtyři, tři, dva, jeden, pak jeden navíc, protože tato práce byla přesunuta až do septimy, a náhle přišla sexta a já seděla na obhajobách SOČek svých o rok starších spolužáků a stále jsem neměla ani ponětí, jak se s celou touhle disciplínou mám poprat. Ale zase tak moc jsem se tím netrápila, vždyť jsem stále měla rok, a to je času habaděj.
Někdy na jaře už ale na dveře začalo klepat mé zodpovědné já, které mi připomínalo, že bych se měla zamýšlet nad tématem své budoucí ročníkové práce. Konec konců, nikdo se jí, pokud chceme úspěšně absolvovat celých naordinovaných osm let, nevyhneme. A věřte mi, nikdy není příliš brzy začít se SOČkou. Ani v dubnu jsem ale neměla tušení, jaké téma si mám vybrat. Je totiž logické zvolit si takové téma, které se vám bude hodit do budoucnosti – například u přijímacích zkoušek na vysoké školy. Jenže já chci jít studovat český jazyk a literaturu. A napadá někoho z vás obstojné téma z tohoto okruhu? Ne? To nevadí, ani já jsem na žádné takové nepřišla. Navíc, zrovna u tohoto oboru vám SOČka stejně nepomůže. A tak jsem se rozhodla zaměřit se na to, co mě baví a zajímá. Dějepis. Nikdy jsem neplánovala ho po maturitě dál studovat, ale historie se v podstatě skládá z příběhů a s literaturou je v mnoha případech úzce spjatá. Všichni autoři byli přece ovlivňováni svým okolím a ději ve společnosti. Ale o mé lásce k literatuře se teď nebavíme. Zpět k tématu. Tedy tématu mé práce. Měla jsem veliké štěstí! Díky vedoucí mé práce, paní profesorce Strakové, se nám podařilo vymyslet takové téma, které mě ve výsledku nakonec opravdu moc bavilo.
Jak jsem už zmínila v předchozím odstavci, dějepis je mojí druhou, takovou skrytou láskou. Má práce spočívala v sestavení příběhu paní Oldřišky Keithové, která byla i přes svoji nevinu za minulého režimu zatčena a strávila dlouhých sedm let ve vězení, odloučená od své rodiny a svých přátel. Její případ mi velice přirostl k srdci, protože tato paní bydlela v Brně a protože byla umělkyně. Nejsem tak smělá, abych se sama považovala za umělce, ale umělce velice obdivuji. Ačkoliv básníci a hudebníci jsou mi bližší, tak k malířům a malířkám, například paní Keithové, opravdu vzhlížím. Ke jmenované tím více, že dokázala jako umělkyně působit i ve vězení, kde neměla vlastně vůbec nic. To jsou ale informace, které jsem zjistila až později v průběhu práce na mé SOČce. Pojďme to vzít hezky od začátku.
Na konci června, poslední týden školy, jsem jásala. Konečně mám téma! A cítím, že je to téma určené přímo pro mne! Na obzoru už se ale naprosto zřetelně rýsovaly letní prázdniny. A co znamenají letní prázdniny? Dva měsíce volna, tudíž spousty a spousty času k práci na SOČce! Ne, vážně. V létě si přeci každý užívá toho, že nemusí do školy. A když moje SOČka přímo nevyžaduje sezení každý den v laboratoři, tak to mám vlastně volno! Ale to není tak úplně pravda, něco málo se mi podařilo vytvořit už přes léto a později jsem za to byla ráda. Opravdu doporučuji alespoň trochu se nad svojí SOČkou zamýšlet alespoň v půlce srpna. To už se stejně blíží starý známý stres ze školy, tak proč nezačít něco dělat, že ano…
V září a říjnu na vás začnou profesoři mávat papíry s termíny odevzdání různých částí práce. Z roku se tedy postupně stal půlrok, z půlroku pět měsíců, a jak se blížil termín odevzdání úplně celé práce, všechno se jen a jen zhoršovalo. Když jsem měla začít psát tu opravdovou práci, přesně tu, kterou jsem pak měla odevzdávat a v únoru prezentovat, nevěděla jsem, jak začít. Co když zkazím veškerou svoji snahu už tím, že napíšu nezajímavý úvod? A co tam mám vlastně psát? I přes moudré rady zkušených profesorů a ještě moudřejší rady ještě zkušenějších spolužáků jsem se cítila na samém dně svých dovedností. Věřte mi, začít psát je vždycky ta nejhorší fáze psaní. I k tomuto článku se odhodlávám již několik dní. I když jsem začala už něco do šablony SOČky psát, vlastně to nedávalo smysl ani mně samotné a ve všem jsem se začala ztrácet. Termíny se blížily a blížily a můj strach rostl a rostl. Ale pozor, hlavně to nedávat najevo! Když vidíte vedoucího své práce, jak jde po chodbě, stačí se rychle někam schovat!
Ze své fáze naprostého tvůrčího dna jsem se dostala až s přelomem do nového roku. Začaly se mi v hlavě formovat konkrétní nápady. Na stole mi vonělo vánoční cukroví a svíčky, maminka mi vesele nadávala, že jsem za celé vánoční prázdniny nenapsala do SOČky ani slovo, a tak jsem si prostě sedla a psala. Psala jsem hodinu, dvě, tři, pět, dvanáct, podívám se na hodiny – jsou dvě ráno. A najednou už na mě smutně nesvítí jen stránka s pouhým nadpisem Středoškolská odborná činnost a do šablony už dokážu doplnit i víc než jen svoje jméno a název naší školy. Ne, počkat. Ani tím názvem jsem si nebyla na 100 % jistá. Nicméně další den jsem psala pořád dál a dál a dál. Nejprve jsem se bála, že textu bude málo, ale nakonec narostl na více než 50 stran a já měla velkou radost. Přidala jsem ještě 20 stran příloh, protože fotografie vždycky hezky dokreslují samotný text. Každý si rád prohlíží fotografie. K těm fotografiím se ještě vrátím v další části příběhu, takže si je zapamatujte.
Korekturu mého textu jsme s paní profesorkou dělaly na víc pokusů, prezentaci stejně tak. Velkou překážkou se pro mě kromě prokrastinace stalo také stránkování. Kdo to proboha vymyslel tak složitě? Dvě noci jsem nad tím strávila! Ale nakonec jsem přišla na správné řešení tohoto problému dokonce i sama! Poznání funkcí zápatí mě v životě posunulo zase o krok dál.
Vesele se nesu městem, zbývá pouze celý text vytisknout, svázat a odevzdat. V copy centru vše probíhá v pořádku, držím své milované vytištěné (svázané by znělo divně, ale ano, mělo černou vazbu…) dítko v rukou, radost z pokořeného stránkování mi stále drží úsměv na tváři. Kromě toho mám odpoledne rande, tak co bych se neusmívala. Už se chystám za tisk zaplatit, když ještě pro jistotu svoji svázanou práci otevřu. Úsměv z mé tváře náhle zmizel. Vzpomínáte si na ty fotografie? Teď na ně přišla řada. Obsluha tiskárny mi totiž moje přílohy vytiskla černobíle. Nemohla jsem se na to už dál dívat a poprosila paní za pultem, jestli by mi je nemohla vytisknout znova, protože bych je potřebovala barevné. Paní se na mě usmála přímo od ucha k uchu a řekla, že to rozhodně nebude problém. Jenže tiskárna asi její názor nesdílela a rozhodla se protestovat. Prvně nefungovalo tohle, pak zase tamto; v teplém zimním kabátě a šále už mi začínalo být opravdu horko, pohár trpělivosti pomalu začínal přetékat. Nakonec se paní opravdu podařilo mi přílohy znovu vytisknout, poděkovala jsem jí, zaplatila a s radostí jsem konečně zamířila ke dveřím. Zkontroluju hodiny, rande stíhám. Všechno je v pořádku. Nastoupím do šaliny, začnu si prohlížet svou SOČku. Na páté straně objevím zapomenutý obrázek, který mi barevně nevytiskli. Na poslední chvíli zoufale z šaliny vyskakuji a ženu se zpět do copy centra. Přestože jsem odtamtud odešla teprve před deseti minutami, stihla se vystřídat obsluha. Nový pán mě ale z copy centra viděl odcházet, a tak se při mém druhém příchodu velmi pobaveně usmál, pozdravil mě a zeptal se, s čím ještě může pomoci. Ukázala jsem mu, kterou stránku potřebuji znovu vytisknout a převázat. Ochotně šel splnit mé přání, ale tiskárna se opět rozhodla nespolupracovat. Nelze říct, na čí straně byla chyba, ale pána neposlušná tiskárna velmi zmátla, takže jsem si ji nakonec šla obsloužit sama. Jakožto člověka, který je od přírody naprostý technický antitalent, se musím pochválit. Stránky jsem si vytiskla; pán alespoň věděl, jak mi je převázat, tak jsme spojili své síly a došli zdárně k dokonalému výsledku. Nic jsem neplatila, vzala si svoji práci a šla zase na šalinu. Zkontroluji znova hodiny, rande už v domluvený čas nestíhám. To se vážně může stát jen mně.
Jak jsem tak jela v šalině pozdě na sraz, lehce podrážděná z předchozí zkušenosti s copy centrem, udělala jsem tu chybu, že jsem svoji vytištěnou práci znovu otevřela. A najednou zjistím, že ať počítám, jak počítám, stránkování mi nesedí. V tu chvíli už jsem se jen podívala s prázdným pohledem z okna a ptala se sama sebe, co jsem komu udělala.
A tak jsem se následující den opět vydala do onoho copy centra, abych si vytiskla novou verzi s opraveným řádkováním. Paní mi ale řekla, že neumí listy svázat. To byl opravdu gól. S předstíraným úsměvem a přáním hezkého dne jsem odtamtud odešla, asi nemusím popisovat mentální rozpoložení, ve kterém jsem se v tu chvíli nacházela.
Opravenou verzi práce mi druhý den slíbil vytisknout můj ochotný kamarád, domluvili jsme se na srazu po druhé hodině odpolední před školou. Byla jsem už zhruba v půli cesty, tedy někde na Semilassu, když jsem od něj dostala zprávu, že to nakonec nepůjde. U sebe jsem neměla žádné peníze a SOČku jsem už potřebovala odevzdat. Tak jsem jela zase zpět domů, vzala si peníze a jela do mně již známého copy centra s tajným přáním, ať je tam nějaká schopná obsluha. Měla jsem štěstí, tentokrát tisk proběhl bez velkých komplikací a já jsem držela v rukou konečnou verzi, výsledek své letošní práce.
Blížily se obhajoby. Pořád byl dostatek času, svůj projev u prezentace jsem si trénovala doma v kuchyni i ve volných hodinách ve škole (mé okolí z toho moc šťastné nebylo, ale tímto děkuji všem, kteří to museli poslouchat, za jejich trpělivost). Z obhajob jsem upřímně moc strach neměla. Tedy alespoň než přišel den D.
Večer před obhajobami jsem se ještě znovu zkoušela svoji prezentaci. Jen tak zlehka. Asi čtyři hodiny v kuse. Až už jsem nemohla vůbec mluvit, šla jsem spát. Překvapivě se mi hlas do rána nevrátil, takže jsem vypila neskutečné množství čaje a všeho možného, co by mi mohlo pomoci. Bylo mi špatně, klepaly se mi nohy, nechtěla jsem jít vůbec nikam. Do školy jsem došla jen díky podpoře svého okolí (tímto opět děkuji všem lidem, kteří mě donutili ten den opravdu jít do školy). Samozřejmě, v takový slavnostní den jsme museli všichni vypadat slavnostně. Moje krásně vyfoukané vlasy ale vzaly za své ve chvíli, kdy jsem vyšla ven do hrozné vánice. To mi na mé náladě zrovna dvakrát nepřidalo. Do školy jsem ale dojela. Obhajoba už se velice přiblížila. Jelikož jsem šla jako první, tak jsem alespoň mohla pracovat s tou vyhlídkou, že to budu mít celé rychle za sebou. Panu řediteli jsem při jeho úvodním proslovu telepaticky posílala prosbu, ať si pro sebe nechá více času, ať tam ještě nemusím jít. Ale už ta chvíle přišla. Pamatovala jsem na slova pana profesora Vojty, kterými chvíli předtím připomínal, ať dávám pozor a nespadnu ze schodů v posluchárně fyziky, kde se velký úvod konal.
Když jsem šla dopředu před posluchače, opadl ze mě veškerý stres. Když jsem se rozhlédla po učebně, byly tam známé tváře mých dlouholetých spolužáků, profesorského sboru a neznámé tváře odborných komisí a hostů. A ti všichni se na mě dívali. Ale uvědomovala jsem si jednu věc. Ať už známí, či neznámí, nikdo mi neublíží. Sedí tam jen proto, aby si mě poslechli. A svoji práci jsem vypracovala sama, celou jsem ji napsala, a tak vím přesně, o čem mluvím. Tak jsem začala mluvit. Nemám s mluvením před lidmi problémy, ale zpětně si vlastně vůbec nepamatuji, co jsem tam říkala. Snad to mělo hlavu a patu. Vybavuji si pouze ty páry očí, které sledovaly mě, moji prezetaci. Její kvalitu ani kvalitu své práce nemohu objektivně posoudit, na to se musíte zeptat jiných osob.
Všichni jsme své práce obhájili, mám tedy radost jak za sebe, tak za své spolužáky, kamarády. Co ale nikdo z nás nečekal, byla pandemie, která teď zahalila celý náš kontinent a která ovlivnila a ovlivní všechny stránky našich životů. Jak souvisí koronavirus se SOČ? Jednoduše. Tento týden všichni účastníci soutěže, kteří postoupili do dalšího kola, včetně mě obdrželi zprávu, že letošní ročník SOČ je kvůli této nákaze zrušen. Ústřední komise SOČ sice prý vymýšlí způsob, jak by bylo možné uspořádat další kola virtuálně, ale nyní oficiálně platí úplné zrušení letošního ročníku.
Když nehledím na smutný konec, kterého se naše letošní práce dočkaly, tak jsem za to, že máme na naší škole účast v SOČ povinnou, moc ráda. Nejen, že jsem si rozšířila obzory v konkrétním oboru, ale celkově mě napsání této práce mentálně posunulo hodně dál z toho místa, kde jsem stála ještě v loňském roce. Tématu své práce bych se věnovala i nadále, nikdo teď ale neví, jak to vlastně se školami letos dál bude. Pokud někdo nemáte takové štěstí jako já a nenarazili jste na téma, které by vás bavilo, tak alespoň po vypracování své SOČky budete vědět, že se tímto už nikdy zabývat nechcete. A i to je velmi cenná zkušenost!
autorka: Kateřina Lněničková, Septima A