Největší cestovatelská hvězda Gyrecu, ač už na Gyrecu ani není. Pan profesor Vybíral. Dnes už ředitel na Gymnáziu ve Židlochovicích. Populární mezi studenty pro svoje poutavé hodiny zeměpisu naplněné historkami z exotických cest i fotkami z druhého konce světa, kdo nezažil, o hodně přišel.
Kde jste všude byl?
Dost často jsem dostával otázky, kde jsem nebyl, ale myslím si, že správnější otázka je, kde jsem byl. Kdybych ty státy teď vyjmenoval, tak určitě bude většina těch, kde jsem dosud nebyl a chtěl bych tam jet. Není to tak, že bych měl většinu států procestovaných. Jsou cestovatelé, kteří mají nacestováno daleko více než já. V rámci možností se samozřejmě snažím, ale třeba Severní Amerika? Zatím úplně neposkvrněná z mé strany. Takže tam se teprve někdy chystám. Kanada nebo Spojené státy, to mě určitě láká, ale zatím nebyla nikdy příležitost. Třeba Austrálie – daleko, na to jsem nikdy neměl peníze. Japonsko, to je taky výzva. Hrozně moc rád bych se tam podíval, ale zatím jsem neměl tu možnost. Takže těch států bychom pohledali, je jich samozřejmě hodně.
Víc mám asi proježděný region Asie, tam si myslím bychom našli hodně míst, kde jsem byl. Afriku poměrně zlehka. A jedno léto jsem věnoval Jižní Americe. Hlavní tři destinace v podstatě. A východní Evropa.
Považujete se za cestovatele?
Ne, asi bych to takhle neřekl. Já bych řekl, že jsem člověk, který má rád cestování a užívá si svobodu a volnost, kterou mu to může nabídnout. Ale cestovatel? Že bych někdy přemýšlel, že bych se tím částečně živil? Nebo že bych to využíval nějak jinak, než že to potom mohu použít v hodinách? Tak jsem ani nikdy neuvažoval. Asi bych ani do budoucna nechtěl.
Kdybyste náhodou někdy uvažoval, že byste byl cestovatel, jak byste se představil? Jak byste představil sebe jako cestovatele?
Kdybych se jím stal? Já slovo cestovatel mám zafixováno v souvislosti s tím, že člověk už tím musí vyloženě žít. Že to musí být jedna z hlavních náplní jeho života. Ale pro mě jsou daleko důležitější věci, než je cestování. Pokud jsem cestoval, tak v období letních prázdnin. Občas nějaký výstřelky během roku, ale ty byly časově velmi krátké.
Cestovatel by své cestě měl věnovat většinu roku. Aspoň přes sto dnů a tomu jsem se já ani nepřiblížil. Ta činnost by mu také měla nějak výrazněji zasáhnout buď do osobního, nebo pracovního života, což se v mém případě taky úplně nestalo. Když jsem poznal svoji současnou ženu, tak jsme hodně cestovali. Taky nás to dost sblížilo. Nějaká návaznost tady třeba je. Ale řekl bych, že i když máme cestování oba rádi, tak se nepovažujeme za cestovatele, to bychom tím museli víc žít.
Zmínil jste, že cestujete během letních prázdnin, je to důvod, proč jste chtěl být učitelem? Budete mít prázdniny navždycky…
Asi jo. Sice tak trochu nevědomě nebo podvědomě, ne že bych si vyloženě říkal: „Budu učitel, protože budu mít dva měsíce prázdnin.“ Když už jsem se učitelem stal a viděl jsem možnost letních prázdnin, hned jsem to na začátku ochutnal, že je to supr…
I když já už jsem na vysoké škole býval pryč přes léto, ale pak jsem tak i pokračoval…
Většině to skončí. Po vysoké škole má člověk horko těžko měsíc dovolené…
Pokud někdo chce cestovat na delší dobu, já si myslím, že pokud chceš poznat nějaký region trošku důsledněji, tak přes měsíc tam být musíš. Takový ty jednorázovky na víkend – to si přičichneš a zase ten zážitek dost rychle ztrácíš. Když už jsi tam dlouho, tak to místo trošičku do sebe nasaješ, seš s těma lidma, komunikuješ s nima a tak. Zůstane toho v tobě víc. Takže to je takovej bonus, i když učitelství má samozřejmě spoustu nevýhod, tak tohle může být jedna z výhod, pokud někdo rád cestuje.
Co považujete za svoji první dobrodružnější cestu?
Já jsem měl velkou výhodu v tom, že jsem na vysoké potkal kamaráda, který byl o trochu starší než já a už měl nacestováno hodně. Dodneška je to jeden z mých nejlepších přátel, přestože žijeme každý jinde a trochu jinak. A on jedno léto řekl, jestli nechci jet s ním, a já jsem velmi rád nabídku přijal. Byli jsme pryč přes léto, celý dva měsíce.
Kam jste jeli?
Původně jsme chtěli projíždět Turecko, ale vzhledem k tomu, že on Turecko docela dobře znal, tak jsme během cesty rozhodli, že Turecko projedeme a pojedeme na Kavkaz, do Gruzie, do Azerbajdžánu. Většinu toho času jsme pak strávili na Kavkaze.
Tehdy to bylo natolik inspirující, že mě to hrozně chytlo a následujícího roku jsem s ním jel znovu. Později jsem cestoval se svou ženou i s různýma jinýma lidma, ale většinou v nižším počtu. To znamená dva tři, to je pro mě na cestu optimum.
Kolik vám tehdy bylo, když jste jel do Gruzie?
Tady tahle cesta byla v roce 2005, jestli se nepletu. To už bylo ke konci vysoké školy, takže mně mohlo být tak dvacet tři? Tak nějak?
Rodina neprotestovala, že jedete na nebezpečný východ?
To ne. Musím říct, že během té doby, co jsem byl na Gyrecu, tak jsem poznal spoustu lidí, kteří byli schopni vyjet už na gymplu poměrně daleko a daleko dřív než já, v nižším věku než já. V jejich věku jsem si ještě netroufl, ale přitom už jsem narazil na studenty, kteří byli schopni a zvládli to, takže věk nehraje roli. Já jsem to měl trošku jednodušší v tom, že už jsem byl ve vyšším věku.
Vaše rodina nikdy neprotestovala, že se vydáváte do nebezpečných oblastí světa?
V té době už ne. Už jsem byl natolik starej, když to tak blbě řeknu, i když z mého dnešního pohledu jsem byl vlastně hodně mladej, ale tehdy už mně bylo tolik, že neprotestovali.
Jak se v zahraničí domlouváte? Kolika mluvíte jazyky?
To se musím přiznat, to je pro mě trošku problém. Myslím si, že naprostá většina studentů Gyrecu umí anglicky líp než já, a to i na nižším stupni. Já mám jenom základní znalosti, což vždycky stačí na zajištění si základních věcí, ale pokud jsme měli vést nějakou sofistikovanější debatu, tak jsem byl vždycky rád, že byl se mnou někdo, kdo umí anglicky líp, abychom se dostali k nějakým zajímavějším tématům. Byl jsem na pár místech i sám, a jak člověk mluví víc a víc, tak ho to rozmluví, stejně jsem vždycky cítil jakousi bariéru. Chtěl jsem říct něco zásadního, důležitého, ale nebyl jsem to schopen říct. Tak jak bych to řekl v češtině, tak v angličtině jsem to nedokázal. Takže to je trochu nevýhoda.
Na druhou stranu já mám poměrně rád ten postsovětský prostor, a i když rusky neumím nějak zvlášť dobře, tak je to pro mě stále jednodušší komunikace než v angličtině. Když jsem s někým strávil dva tři dny, tak už jsem byl schopnej se v ruštině pobavit i trošku důsledněji. Dokonce s jedním Rusem, který uměl perfektně anglicky, jsme plynule přecházeli z angličtiny do ruštiny, a to se mi docela líbilo. Když něco nešlo říct rusky, tak jsem si vzpomněl pár těch slovíček a na druhou stranu. Když mně něco nešlo v angličtině, tak jsem přešel do pseudoruštiny.
Jaký byl nejabsurdnější jazyk, který jste kdy slyšel?
Největší specifikum byla určitě Čína. Víc než deset let zpátky, ale ona je pravda, že i Čína se určitě mění. Dneska tam je víc lidí, kteří jsou schopni se domluvit anglicky, ale tehdy…
Byl jsem tam se svým kamarádem, který umí perfektně anglicky, protože v Anglii žije, pracuje. Čekal jsem, že to bude taková ta klasika, že se s těma lidma budeme bavit a on povede komunikaci. Ale zjistili jsme, že skoro nikdo anglicky neumí, ani třeba v Pekingu na nádraží! Opravdu to byla země angličtinou nepolíbená. Za tu dobu, co jsme tam byli, přes ten měsíc, bych to spočítal na prstech jedné ruky, na koho jsme narazili a uměl aspoň trošku anglicky, a to tak na mé úrovni. Kamarád s nima chvíli zkoušel mluvit anglicky, asi po dvou dnech zjistil, že je to úplně jedno, tak proč mluvit anglicky? Mohl mluvit česky, stejně šlo o to, co jim ukazoval rukama. Většinou je dobrý, když to něčím doprovázíš, a je jedno, jestli mluvíš anglicky nebo česky, protože oni vidí, že jim něco říkáš, něco jim ukazuješ, i když ti nerozumí, tak se pomocí toho k nějakým základním věcem dostaneš.
Pamatuju si, že tehdy to bylo tak, že jsme si museli koupit mapu v čínštině a na nádraží u okýnka jsme vytáhli dvě mapy, tu anglickou verzi a tu čínskou verzi. Našli jsme si město, do kterého chceme jet, ukázali jsme to v mapě u okýnka, ona nám vytiskla lístek, ze kterého naštěstí, Číňani už dneska používají arabský číslice, jsme se dozvěděli v kolik hodin, který den nám ten vlak jede. Takže jsme si koupili lístek, ale zjistili jsme, že ona nám ho dala až za dva dny. A i když jsme chtěli odjet hned, tak jsme v tom městě museli ještě dva dny zůstat, protože jsme zjistili, že vlaky předtím jsou plný a první prázdnej byl pravděpodobně až za ty dva dny. Takže to bylo takový největší specifikum.
Podle mě cesty nutí vystupovat člověka z komfortních zón. Co bylo pro vás největší výstup z komfortní zóny při cestování?
Samozřejmě z komfortní zóny vystupovat úplně nutně nemusíš. Je to taková bublina, kterou si vezeš s sebou, té civilizace a toho státu, odkud jedeš. A bublinu nikdy neztratíš. Člověk by tam musel začít žít a třeba by po nějaké dlouhé době bublina splaskla natolik, že bys s místníma nějakým způsobem prorostla. Vždycky je bublina kolem tebe a záleží, jak tlustou si ji uděláš, na kolik pustíš k sobě lidi a prostředí a tak. Takže když máš hodně peněz a chceš bydlet jenom v hotelech a nechceš s místníma být a jezdíš si taxíkama, tak moc nepronikneš.
Z té zóny ale můžeš vystupovat i dobrovolně. Když jsem byl mladší, neměl jsem peníze, tak jsem musel vystupovat povinně, protože jinak bychom to nezaplatili. Dneska už jsem taky pohodlnější, musím přiznat. Když třeba někam jedeme se ženou, tak těch peněz dáme víc a už si bublinu tak nějak na sobě udržujeme.
Největší vystoupení z komfortní zóny bylo úplně na začátku právě při těch cestách, kdy jsme většinou jezdili stopem a bydleli jsme venku, pod širákem, případně ve stanu, když jsme byli v horách.
Pamatuju si, že jednou mě postihla, a to cestovatele dost často postihuje, nějaká střevní viróza, kdy člověk nemá přivyklou imunitu podmínkám. Jednou jsem měl tyhle problémy a držely se mě týden! Já nejsem absolutně odborník a nenechal jsem se vyšetřit, ale co jsem si četl, jak se projevují tyhle nemoci, tak to vyloženě připomínalo úplavici. Možná něco takovýho jsem tehdy chytl. Člověk jede s vysokejma horečkama, nemá léky, protože se třeba pořádně nedomluví nebo mu je nejsou schopní poskytnout. Musí to nějak vydržet a říká si, bude líp. Ale když už to trvá týden a nedostaneš do sebe ani banán a člověk už je vyčerpanej a pořád na cestě… Pak už musíš na vůli trošku, jestli chceš pokračovat dál, a doufat, že se zlepšíš.
Pak se to zlepšilo. Narazil jsem na člověka, kterej mě zavedl do lékárny a byl mi najednou schopnej zajistit ten lék, kterej mě hned zabral, a za dva dny jsem si na to ani nevzpomněl.
Nejhorší vystoupení z komfortní zóny je právě, když chytneš nějakou nemoc. Buď tu střevní, nebo nějaký horečky, nevíš, z čeho to je… Chce to pak odvahu zůstat.
Bál jste se někdy o sebe? Nebo o někoho kolem vás?
Nikdy to nedošlo tak daleko, že bych se vyloženě bál o život. Vždycky to byly věci, který se daly řešit. Někdy to bylo samozřejmě trošku nepříjemný. Počítáš s tím, že projedeš přes jeden stát do dalšího, ale do toho dalšího ti už prostě víza nedají. Musíš se přizpůsobit podmínkám, musíš překopat harmonogram cesty a rozhodnout se, jestli zůstaneš v té původní zemi nebo to nějak složitě objedeš. Může se ti stát, že ti třeba uletí letadlo, že tě můžou zadržovat policajti, vojáci. Zvlášť v těch zkorumpovaných režimech každej druhej třetí policajt, když vidí, že seš cizinec, se snaží z tebe získat nějaký peníze. On se ti podívá do pasu, řekne: „Máš neplatný vízum,“ a pokuta třeba padesát euro. Tak ty mu řekneš: „Ne, to vízum je platný.“ On zkouší nějaký nátlak, když se člověk nedá, tak tě nakonec vezme na stanici, ty pořád chceš mluvit s vyšší šarží, tam tě drží několik hodin a nakonec on zjistí, že nechce otravovat svýho nadřízenýho, protože stejně ví, že to vízum máš platný, tak tě pustí. Akorát strávíš celej den tím, že se někde s někým dohaduješ. To jsou takový nepříjemnosti, který ale k tomu patří. Když se podíváš zpětně, tak tě to baví, je to taková zábavička, ale v tu chvilku, když to musíš překonávat, tak ti to příjemný samozřejmě není.
Máte nějaký kout světa, ve kterém jste se našel?
Já se hrozně rád vracím na Kavkaz. Ale to je právě asi díky tomu, že jsem tam byl na první cestě, což je takový první zážitek, který byl dominantní.
Na Kavkaze jsem se objevil ještě několikrát. Ze dvou důvodů. Dneska už se tam dá lehce dostat. Tehdy jsme museli jet po zemi a hranice byly problematický. Dneska tam lítá z Maďarska nízkonákladovka. Takže letecky za patnáct set korun se člověk může do Gruzie dopravit. I ta země je daleko otevřenější. To je jedna věc, že je už lehčí se tam dostat.
Druhá věc. Region Zakavkazka nakolik je malinkej, nabízí neskutečnou škálu možností. Člověk během jednoho dne může z Vysokého Kavkazu přejet v podstatě k moři do subtropů. A za další dvě tři hodiny můžeš vyjet na Malej Kavkaz, kde je zas úplně jiná krajina než na Vysokém Kavkazu. Během pár hodin se ti úplně změní krajina. Česká republika je v tom docela podobná, ale řekl bych, že Kavkaz to má ještě v daleko větších rozdílech.
Změnilo cestování váš náhled na svět?
Určitě. Ani bych teď nepoužil svoje slova. Když jsem si četl něco od cestovatelů, takových těch daleko větších než já, kteří jsou většinu roku pryč a živí se tím třeba, dělají přednášky, píšou knížky a tak, oni dost často řeknou, když se na tuhle otázku ptají, že doporučují všem lidem, kteří mají striktní názory na život u nás a na život ve světě, vycestovat a poznat jiný kultury a krajiny, že se jejich názory dost často otupí.
V naší společnosti máme problém, že jsme v takových skupinách, co jsou proti sobě nastavené v opozici. Málokdy dochází ke kompromisům. A člověk, který vycestuje a uvidí jinou kulturu, tak spoustu věcí může najednou pochopit a spoustu věcí uvidí jinak. Daleko líp pozná populistický metody, který někteří politici používají, aby v nás zaseli strach.
Já si pamatuju, že v roce 2010, to bylo těsně před válkou v Sýrii, jsem byl v oblasti, kde pak začal být dominantní Islámský stát. U nás si většina lidí myslí a myslela, že v okolí řeky Eufrat žijí opravdu hrdlořezové, kteří vždycky takoví byli a vždycky takoví budou. Nám tady v Evropě budou akorát ubližovat. Ale já, tím že jsem tam byl, tak vím, co tam konkrétně žilo za lidi, a věřím, že naprostá většina z nich s tímhle neměla nic společného. Aspoň ti, které jsem já konkrétně poznal. Samozřejmě nemůžu mluvit za celou společnost. Tak, jak nemůžu mluvit za všechny Čechy, protože jsme různorodí a máme jiné názory, tak je to úplně stejné u Arabů. Ale představa, že každej Syřan a každej Iráčan má sklony k terorismu, je nesmyslná.
Není to moje myšlenka, je to myšlenka těch cestovatelů, že člověk, který cestuje, si najednou ty věci může uvědomit, může ho to změnit, může mu to proměnit úplně život. A to cítím taky.
Ale to byste přeci neposlal každého člověka se striktními názory někam do Sýrie, do Iráku…?
Teď asi ne, v tuhle chvíli. Bohužel se tato část země dostala do těch problémů, ve kterých je.
Vím, že se to nedá nijak zařídit, ale vzít člověka, který má u nás jasně vyhraněné xenofobní názory, a stačilo by podle mě, aby dva týdny tam prožil. A troufnu si říct z vlastní zkušenosti, že naprostá většina lidí, na který v Íránu narazíš, jsou k tobě srdeční a obecně k cizincům velmi příjemní. Kdyby ten člověk mohl třeba dva týdny prožít mezi lidma, kteří mu v Íránu dokážou pomoct, mluvit s nima a nechat se od nich hostit, tak by úplně změnil svůj názor. Protože když dneska řeknu Írán, tak většina lidí řekne: “Hrůza! Muslimové, hrdlořezi zabijou nás!” A hlavně je sem nesmíme pustit! Ale když pak jednotliví lidi poznáváš, tak zjistíš, že to může být úplně jinak. Přál bych to každému, kdo si myslí, že to tak není, aby to mohl prožít, tu jejich otevřenost a to, jak dokáží být ochotní pomoci cizinci.
Cestování je na sociálních sítích populárnější a populárnější, mění to podle vás charakter cestování?
Určitě. Já to můžu konkrétně posoudit na Gruzii. Když jsem tam byl poprvé v roce 2005, země byla uzavřená, těsně po převratu, zkorumpovaná, ani cizince jsem tam neviděl. Hlavní město Tbilisi mělo svoje kouzlo, protože bylo z velké části takový sešlý, rozbitý, vcelku nefunkční, ale pro cestovní ruch neotevřený. Když jsem tam byl loni, tak Gruzie na venkově se zas tolik nezměnila, ale ty městské oblasti se proměnily neskutečně. Samozřejmě to trošku ovlivňuje i mentalitu těch lidí, protože s turisty se nese spoustu peněz, spoustu možností. A po tom ta srdečnost, ne že by to přešlo v něco negativního, ale může se to otupit, sjednotit tak, jak je to v jiných městech. Nakonec i v Tbilisi máš stejný služby, jak kdekoliv jinde. Pak už je jedno, jestli jedeš do Říma, do Paříže nebo do Tbilisi, protože města pak vypadají dost podobně se všema těma nabídkama. Ale to je asi nevyhnutelný. Český Krumlov u nás, to je stejné. Kdo byl v Českém Kumlově před dvaceti lety, ví, že to je úplně jiný město než dneska. Takže nějak podobně to vidíme i tam.
A co charakter cestovatelů, jestli to není jen taková póza, pojedu do Paříže, vyfotím se s Eifellovkou a nic jiného mě nezajímá…
Já bych tady nerad soudil. Myslím si, že každej to vnímá úplně jinak a každej si to zařídí po svém. Dneska máš tu možnost udělat si to tak, jak ty chceš. Já nechci odsuzovat ty, kterým vyhovuje, že když si chtějí odpočinout, jedou na týden k moři. Jenom si myslím, že je trochu škoda, když je člověk třeba v Turecku, zažije jenom hotel a pláž… Stačí jenom na dva dny se jet podívat kousek okolo, zajet si do vesniček, trochu do vnitrozemí a hned člověk Turecko uvidí trochu v jinačím úhlu, ale nechci to odsuzovat, ať si každej cestuje tak, jak se mu zlíbí.
Trošku problém je, že cestovat můžou jenom ti bohatší, to je jasný. Kolikrát jsem se setkal s tím, že někdo po mně chtěl peníze a já mu říkám, že nejsem bohatej, že jsem učitel z České republiky a nemůžu si dovolit rozdávat. Hlavně když chce každej třetí, tak to nejde. Dost často jsem se setkal s odpovědí: „Ale ty si můžeš dovolit přijet sem do naší země přes půlku planety, tak mi netvrď, že nemáš peníze.“ Ano, na tu cestu peníze mám a oni třeba ne. To si musíme uvědomit, že cestování je dost často umožněný naší civilizací a ekonomickou úspěšností.
Jaká je (podle vás) vaše nejzábavnější historka, co máte z cest?
Já to vidím subjektivně. Nikdy jsem to neměl připravený třeba jako přenášky, jak to mívají cestovatelé. Probírali jsme nějaký region a já jsem se rozhodl, že to rozebereme trochu víc. A někdy mě začaly napadat věci, co jsme zažili, co jsem už docela zapomněl, najednou se mi dostaly zpátky na povrch, tak jsem to nějak řekl. Dost často jsem si všiml, že to, co mně přišlo vtipný, tak ono už to pak nevyznělo. Člověk to nepochopí, nebo hodně lidí v té třídě. A zase věci, co mi vtipný nepřijdou, tak se většina třídy směje, takže já to mám dost subjektivně zabarvený.
Dodneška se bavím, na to si vzpomínám dost často, ale je to teda blbost upozorňuju! Jeli jsme přes Mongolsko, přes poušť Gobi. Tam v podstatě vůbec nejsou silnice. Takže když tam člověk je v nějakým městečku a chce jet do nějakého jiného, tak je to záležitost třeba na dva dny ta cesta a většinou se musíš poptat místních kamioňáků, kteří tam s terenníma kamazama přejíždí přes tu poušť a jsou ochotní tě vzít do té kabiny. Jel řidič, který stejně mluvil jenom mongolsky, takže asi po dvou hodinách znakové řeči nebylo co, tak už mlčel a řídil a vedle mě seděl ten kamarád a pak jsem seděl já. Všichni jsme koukali do té pouště Gobi, kde jedeš hodiny a od nevidím do nevidím, vidíš jen tu rovnou poušť a nic vlastně, co bys mohla zachytit. Oni ti tak krásně plynou myšlenky, najednou zjistíš, že přemýšlíš, jako bys tam byla sama v té kabině. Vrní ten motor a už se nebavíš… Podívám se na toho kamaráda a on čumí před sebe. Tak se ptám: “Na co čumíš?” Taková blbost. Nás to rozesmálo dost, protože na co asi ty tři hodiny čumí, na poušť Gobi…
Než jste začal cestovat se současnou manželkou, zažil jste nějaký románek na cestách?
Žádný vyloženě románek jsem neprožil. Ale protože jsi běloch, tím pádem movitý člověk, dost často se na tebe lepí prostitutky. Protože běloch, který vedle sebe nemá žádnou bílou ženou, tak je magnetem pro prostitutky všude ve světě. Dost často jsou i ti jejich naháněči tak rafinovaní, že tě dostanou tam, kam nechceš, ani o tom nevíš. Zase použiju konkrétní příhodu z Istanbulu, z Turecka, kde se se mnou začal bavit jeden Turek. Byl hodně hovornej, velmi zajímavej a tak… Začal mi ukazovat pamětihodnosti, že mě provede a že za to nic nechce, takovej příjemnej. Vedl mě, já už se pak soustředil na něho a už moc ne na to okolí a najednou jsem zjistil, že mě vede někam po schodech dolů, a než jsem se vzpamatoval, tak jsem byl i za ostrahou, za gorilou. Posadil mě ke stolu, že mi koupí pivo a najednou zmizel. Přistálo přede mnou pivo a já se začal rozhlížet, kde to vlastně jsem, a zjistil jsem, že jsem v nevěstinci. Že tam jsou polonahý holky, co tančí u tyče, a nebylo úplně jednoduchý odtam zmizet. Když už člověk projde přes tu ostrahu, tak dá najevo, že tam chce být a že chce zaplatit vstupní poplatek. Takže pivo jsem vypil asi za dvacet euro, už nevím za kolik, což byl ten poplatek. Co mi jiného zbývalo než že jsem vypil to pivo a odešel jsem pryč, protože jsem samozřejmě nechtěl využívat těchto služeb. Dostal jsem se někam, kam jsem se dostat nechtěl. I tohle tě samozřejmě může potkat, ne všichni jsou vstřícní a příjemní. Je zajímavý, že i když je člověk ostražitej, tak tě dokážou dotáhnout kamkoliv, jen aby za to měli provizi. Obvzláště zdatní jsou v tom taxikáři a naháněči do hotelů. Ti, co pobíhají po ulici a vlastně se tváří, že s nějakým businessem nemají nic společného, ale nakonec zjistíš, že tě osloví, jen protože tě chtějí dotáhnout do nějakýho hotelu.
Začátečnický cestovatel se tomu nevyhne, že někomu stoprocentně naletíš. Člověk s tím musí trochu počítat a pak se v tom můžeš naučit chodit. Když přijedeš na nějaký velký nádraží, tak je téměř jistě, že okamžitě se na tebe lepí takovýhle lidé, kteří tě chtějí někam dostat, buď do hotelu, nebo do taxíku a téměř se jim nemůžeš vyhnout, protože oni čekají na příjezd autobusu nebo vlaku, jsou přímo u těch dvěří a jsou agresivní… U nás se ti to téměř nestane, ale na východě to tak chodí. Nejlepší varianta – vůbec jim neodpovídat, projít, říct “Nechci, nechci, nechci…” Nevíš ani, kam deš, ale vyjdeš z nádraží, deš dalších sto metrů a oni ví, že už s nima nebudeš mluvit. Až teprve vyjdeš z toho vosího hnízda, tak se v klidu zastavíš, vezmeš si mapu, vezmeš si průvodce, rozhodneš se, co vlastně přesně chceš a pokud potřebuješ pomoct, tak se zeptáš už nějakýho normálního člověka, co nemá s tímhle businessem nic společnýho.
Když nejseš zvyklej a nevíš, co máš dělat, tak se velmi snadno necháš nalákat na hned první naháněče. Oni jsou schopni ti říct: “Hele, já ti zajistím taxíka, kterej tě vezme do centra za tři dolary,” ty mu uvěříš, sedneš do taxíku, přijedeš tam a taxikář po tobě chce třicet. Pak se s ním domlouvej, že on říkal tři. On ti řekne: “Ale třicet.” A většinou už je pak problém a pokud jsou trošku drsnější, tak z tebe těch třicet dolarů dostanou. Je lepší se těmhle problémům vyhnout, domluvit si tu službu, kterou chceš, vždycky po vlastní ose.
A nějaký zážitek s alkoholem?
Zvláště postsovětský prostor je vyloženě tímhle “prosáklej”. I když nejhorší, co se týká aloholu, byli Mongolové. Protože bohužel ti na to nikdy nebyli zvykl, Rusové jim tam tu vodku prostě přitáhli a oni to nezvládají, to je vidět. Tam když se člověk pohybuje ve vesničkách po šesté večer, ženský na ulicích vůbec nevidí, ty jsou doma, a chlapi se dost často válí ožralí po ulicích, v počtech desítek a víc. Tam už se s nikým střízlivým mluvit nedá. Ale to už není ani úsměvný, to spíš vyvolává hrůzu. Protože když má někdo agresivní podnapilost, tak je to samozřejmě i nebezpečný.
Takže když ses ptala, jestli jsem se třeba někdy bál, tak ne nikdy o život, ale takový nepříjemný stavy, kdy jdeš po ulici a naráží do tebe ožralí lidi a ty s nima nemůžeš normálně mluvit, nejsou příjemný, ale nikdy to nepřešlo v něco vyloženě nebezpečnýho.
A jednu úsměvnou mám, konkrétně od jezera Issikkul. Záměrně neřeknu kde, nechť si to milí studenti najdou sami, protože jsme se to vždycky učili. Tam si mě zajala taková partička, asi pěti chlapů, kteří tam zjevně byli na takové pseudodovolené. Spíš to znamenalo, že si jdou odpočnout, ani se nekoupali, jen si tam jeli popít. Oni mě hned zvali a chtěli si se mnou hrozně povídat a já jsem jim říkal, že nepiju vodku a že jsem z Česka a tam, že pijeme pivo. Oni mi hned začali čepovat pivo a to už nešlo odmítnout. Nakonec do mě nalili i tu vodku samozřejmě…. Byli jsme tam někdy od poledne až do noci. Nakonec jsem přespal u nich. To bylo taky zajímavý, že člověk, co měl tak čtyři promile, tak sedl do žigulika a jeli jsme přes dědinu žigulikem. Říkal, že to je úplně normální a v pořádku, že to je běžný a že se rozhodně nemám bát.
Alkohol taky rozvazuje jazyk…
Když zjistili, odkud jsem, tak hned chtěli, abych jim prodával zetory. Že uděláme obrovský businessy se zetorama a tak. Málem jsme podepisovali smlouvy.
Skončil jsem u nich. Další den jsme se v podstatě jenom léčili z předešlého dne. Když už mě další večer chtěli zvát na vodku, tak to už jsem řekl ne a jel jsem dál. Ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych u nich zůstal delší dobu…
Jak se balíte na cesty? A co by jste nikdy nenechal doma?
Balení samozřejmě nesnáším. Každej to má jinak, ale mě balení nikdy nebaví. A hlavně postupně člověk zjistí, že toho moc nepotřebuješ.
Zvlášť jsme si to uvědomili jednou s kamarádem v Indii. Jemu ukradli batoh úplně se vším, měl tam i doklady, kompletně všechno. On si nechal udělat dočasný pas v Dílí, a protože chtěl zůstat se mnou, tak jsem se s ním podělil o nějaký věci, co jsem měl, a on jel nalehko. Zjistil, že v takové zemi, jako je Indie, vlastně vůbec nic nepotřebuješ. Potom dokonce říkal, že druhou půlku, když byl bez toho batohu, si užil víc než tu první s tím batohem. Protože neměl strach už o věci, jel nalehko, nic ho netížilo, nikde se nemusel s tím batohem drbat a to že bylo velmi osvobozující.
Nic moc nepotřebuješ, když seš v takové zemi, kde je teplo a která je samozřejmě levná. Něco jiného je, když vyjedeš na hory, tam se bez věcí neobejdeš.
Doporučuju si nebalit nějaký velký, těžký batohy, protože spousta věcí se dá pořídit za daleko míň peněz v té destinaci. Ber jenom úplně základní věci, který víš, že bys tam nesehnal, nebo složitě, nebo by byly nějak moc drahý. Jet co nejvíc nalehko…
Jediná věc, kterou nutně potřebuješ je pas. Ten musíš mít u sebe a musíš si na něj dávat pozor. Doporučuju mít pas třeba v nějaké malé igelitce, protože lehce se ti může stát, že blbě promokneš nebo že ti batoh spadne do vody a když si zničíš pas, tak si musíš nechat vystavit novej. Jsou s tím prostě komplikace.
Takže určitě pas.
Pojištění, pas, peníze. Tři “P”. To když máš, tak můžeš jet.
Stýská se vám někdy, když jste v zahraničí po něčem z Česka?
To víš, že jo. To bych kecal, že ne. Člověk si cestu užívá, pak na to vzpomíná, ale stejně si vždycky uvědomíš, odkud seš.
Možná jsou i lidi nastavení tak, že můžou na té cestě vyloženě žít. Věřím tomu, že to tak někdo mít může nebo že se může někam přestěhovat a změnit to. Ale v tomhle já jsem docela tradiční. Brno je můj domov a vždycky bude. Doufám.
A stýskalo se mi po věcech, jako dát si vanu, zajít si na dobrý pivo … protože máme v podstatě nejlepší pivo. Člověk, když se pak vrátí zpátky, tak si tady tyhle věci hrozně užívá, než si na to znova zvykne. Když si dáš to výborný první pivo u nás, tak si uvědomíš, jak máme některý věci daleko lepší, než jsou ve zbytku světa.
Co máte na seznamu věcí, co byste chtěl ještě vidět, zažít… Určitě jich máte spoustu, ale ty nejhlavnějších?
Teď se musíme věnovat prckovi, takže bude chvilku pauza, ale věřím tomu, doufám, že cestování zas trošku obnovím, že se zas někam podívám. Mám víc míst, kam bych se samozřejmě hodně rád podíval, ale že bych měl vyloženě něco konkrétního…
Máš místa, kam chceš jet, protože tam toho spoustu uvidíš. Hodně ti toho dají a můžeš toho hodně poznat, takže je to v tvém žebříčku hodně nahoře. Ale pak jsou místa, který jsou spíš emoční, a ty víš, že tam moc věcí neuvidíš, ale hrozně bys chtěla být toho přítomna. Já bych se třeba někdy chtěl hrozně podívat na Sibiř v Rusku. Na takovou tu dálnou Sibiř, asijskou Sibiř. Ale za prvé já vím, že tam nic není. Za druhé je to finančně náročný a složitý. V létě jsou tam komáři a v zimě zas hrozná zima, těžko se tam dostává a tak. Mám spoustu míst, který upřednostním, protože budou dostupnější a nakonec mně toho dají víc.
Nebo jsem se vždycky chtěl podívat na izolovaný ostrovy, který jsou v oceánu, široko daleko nikde nic není.
Z Japonska už to pak máte kousek…
To jo, no…
Třeba teď se jeden můj kamarád z Japonska vrátil a vykládal o úpně malinkém ostrůvku, kousek od Japonska, který patří právě Japonsku. Dneska už je vysídlenej, ale svého času se tam těžilo uhlí. Oni okolo toho uhelnýho dolu nastavěli tři obrovský paneláky pro dělníky v dole. Jakmile se uhlí vykutalo, tak ostrov samozřejmě opustili. Paneláky jsou dneska vybydlený, říká se tomu takzvanej urbex. Je složitý se tam dostat, japonská vláda ti to musí povolit. Navíc to funguje jenom pro oranizovaný skupiny. Takže to není takový romantický, že si tam člověk sám přijede, sám si to projde a už je to taky trochu business, něco jak Černobyl.
Cestoval jste někdy sám?
Párkrát jo, ale musím přiznat, že raději teda jedu s někým. Ve dvou ve třech lidech značka ideál. Sám to taky snesu a kolikrát to přináší i spoustu výhod. Když jseš sám, tak tě to daleko víc nutí proniknout k místním. Když máš s sebou nějakýho parťáka, tak si s ním můžeš vytvořit jakýsi soukromí, a když to je člověk, se kterým se dobře znáš, se kterým si rozumíš, tak je to velmi příjemný. Když jsi sám, je tam větší stesk. Na druhou stranu o to víc vyhledáváš kontakt s místníma a můžeš to místo líp poznat.
A vidíte rozdíl v tom, kdyby chtěla cestovat sama žena?
Vybíral: Určitě, je to problematičtější. Jsou ženy nebo holky, které jsem takhle někde poznal a jsou vyloženě ostrý. Asi si nenechají nic líbit, a když se dostanou do prekérní situace, tak z ní dokážou rychle a razantně vybruslit. Umí to.
Takže jde to. Není vyloučený, že by nemohly holky cestovat samy. Z principu je to samozřejmě víc nebezpečný, než když cestuje kluk. Když se na tebe nabalí někdo opravdu nepříjemnej, nebezpečnej, tak je pak pro něj daleko jednodušší, když je holka sama, může si víc toufnout.
manželka: A jsou taky místa, kde ženu samotnou neubytujou.
V: Můžou být i kulturní předsudky. O tom se dost často mluví a je to tak u Arabů, že jsou zvyklí na to, že když cestuje žena, tak musí cestovat buď se svým otcem, nebo se svým manželem a tak dále. Samotná žena? Z jejich strany to není posuzováno za normální a v podstatě ji berou za lehkou ženu. A vím, že naše kultura to bere úplně jinak, ale pokud my chceme, když oni jedou k nám, aby se přizpůsobovali naší kultuře, tak pokud my jedeme k nim, měli bysme se snažit dodržovat zas jejich pincipy. Holka, která jede do arabských států, na jejich tradiční venkov a jede sama a nezahaluje se, tak přirozeně vyvolává kontroverze.
Pokud jste cestovali spolu, způsobilo cestování mezi vámi někdy nějaký konflikt?
V: Velmi často. Každodenně.
m: Neustále.
V: Ale jsou páry, který cestujou bezproblémově, možná. Většinu té cesty.
m: Tak jak žiješ, tak i cestuješ.
V: Když na cestě řešíš nějaký problém, tak tě to spoustu věcí může naučit. A teď to bude znít moudře, ale myslím si, že pak můžeš i některý věci lépe nebo lehčeji řešit tady, doma.
Pamatuju si, že jednou jsme nedostali víza, kam jsme potřebovali…
m: Jednou?
V: …museli jsme to tehdy prostě vyřešit. Byla to nepříjemná situace, protože Hanka měla odlítat dřív a z jinýho místa, než jsme chtěli původně, ale nedostali jsme víza, tak se to celý zkomplikovalo a museli jsme se z té situace dostat.
m: Já si myslím, že za sedm let našeho cestování, za sedm velkých cest, které jsme podnikli, tak jsme původně zakoupenou letenku tam a zpátky využili snad jenom jednou. Šestkrát z toho se něco stalo, takže jsme museli kupovat jinou nebo letět odjinud nebo něco prostě.
Takže ponaučení nekupovat si letenku tam a zpátky.
m: Ne, to nejde, to musíš.
V: Někdy musíš. Oni jsou zpáteční levnější a někdy ti ani nevydají vízum pokud nemáš tu zpáteční. Vízum často vydávají na základě toho, že jim z té země zase odcestuješ.
m: Spíš musíš počítat se vším.
V: Ale s tím kamarádem, o kterém jsem mluvil, tak byla většina té cesty dost často bezproblémová, ve všem jsme si vyšli vždycky vstříc a tak dále. Ale stejně, když seš s někým dva měsíce, tak tam v některých momentech nastanou třecí plochy a pak seš schopná se dohádat o úplné kravině, která by tě v životě ani nenapadla, pokud si od toho člověka odpočneš v běžným provozu. Já vím, že tehdy jsme se ve vlaku hrozně dohádali o tom, jestli je kouřit vodní dýmku zdravější nebo míň zdravý než cigarety. Já jsem byl tehdy a jsem do dneška zastáncem toho, že vodní dýmka je zdraví škodlivější, a on zaritě tvrdil, že ne.
m: A to je biolog.
V: A nebo to bylo naopak? Já už vlastně nevím, který pozice jsme zastávali. Pak jsme vedle sebe seděli: “Já s tebou vůbec nebudu mluvit, už to nemá smysl!”
Ještě k cestování s partnerem/partnerkou. Často jsou pak všední dny moc všední oproti dnům na cestách. Není to problém?
V: V našem manželství tomu tak není. V našem manželství je každý den novým zážitkem, že Hani?
m: Obvzlášť s tvou novou prací.
V: No a s tímhle stvořením v tom kočáře. To nám opravdu přináší nové a nové nepoznané zážitky.
Kde jste byli na svatební cestě?
V: Naše svatební cesta nebyla nijak výjimečná…
m: Ta byla velmi výjimečná! Já jsem si to výborně užila! Ten pokoj – geniální!
V: Naše svatební cesta byla snad jenom třídenní.
m: Možná čtyř.
V: Nějak tak. Prodlouženej víkend.
m: Protože to bylo ve školním roce, takže jsme víc ani nemohli.
V: Bylo to do Maďarska, do lázní. Ale to může být taky pěkná exotika, maďarský lázně…
m: To sice ano, ale bylo to naposledy, kdy jsme něco rezervovali přes slevomat. Byl to nějakej ukrutnej hotel, v nějakým městě… Já nevím, jestli tam vůbec žijou nějací lidi, protože my jsme za tu dobu žádný nepotkali. Miškold. A pokoj, kterej vypadal na internetu docela slušně, ale když jsme přijeli, tak jsme zjistili, že se tam tak třicet let v kuse kouřilo. Docela drsný. Ač jsme byli oba tou dobou ještě kuřáci, tak nám to strašně vadilo.
V: Já jsem nebyl nikdy kuřák a nejsem, pozor! Tys byla kuřačka. Já jsem byl velmi příležitostný kuřák.
m: Takže se to nesmí říkat, že kouříš doteď?
V: Já nekouřím, nikdy jsem nekouřil…
m: Ne, vůbec… Včera naposledy.
V: Ještě jsem se pak s jedním Maďarem dohádal v sauně, protože on mně tvrdil, že si musím v sauně obléct plavky. On mě chtěl vykázat, že tam nemám co dělat, když nemám na sobě plavky.
m: On mu našel na mobilu na intenetu, že jsou nějaký norský stránky o saunování. A on si ani jeden nerozuměli. To bylo rukama nohama…
V: To byla ta naše angličtina, on měl maďarskou a já tu svoji.
Slyšela jsem, že jste byli někde v Sýrii nebo v Afgánistánu…
m: Jé, to jsme nebyli a to je škoda. To by se mi líbilo.
V: Do Afgánistánu, noo…
m: Honzovi by se líbilo, kdybysme jeli na nějakou cestu, kde budu nucena chodit celou dobu pobytu za ním aspoň metr, to vždycky říká. Zahalená a nemluvit.
V: Chtěl bych si to trošku užít, no… Trochu jsem doufal, že to tak bude v Íránu.
m: A nic.
V: Nakonec to tak nebylo. Hanka chodila vedle mě a ten šátek měla vždycky tak na půl hlavy, provokovala…
Je velká změna být ředitelem?
Jo, je to velká změna. To by bylo na další rozhovor. Změn bylo víc dohromady. My jsme se stěhovali, pak se narodil Jonáš a pak změna práce.