Ve dnech 15.-17. června se žáci kvint vydali na hudebně-výtvarné putování po Východních Čechách.
Po menších neshodách mezi profesorským doprovodem (profesorky Tellerová, Krejčířová, profesoři Kuňák, Polický) o tom, jestli sraz má být v 7:00, nebo v 8:45 jsme se sešli u školy v 7:20, někteří dříve, někteří později. Odjeli jsme na naše „Autoputování po Východních Čechách,“ jak byla tato exkurze nazvána. Cesta trvala asi dvě hodiny a jeli jsme snad tím nejpohodlnějším autobusem, který se dá na školním výletě sehnat. Po cestě jsme si pouštěli filmy „Cesta z města,“ druhý den „Jízda 2“ (pro nechápavé záznam z palubní kamery). Fungovala zde kuchyňka (profesoři si dávali kávu, my také a pro nezásobené zde byla přichystána minerální voda či Kofola), záchod. To jest na většině exkurzí nedostupným luxusem.
V Litomyšli jsme byli rozděleni na výtvarníky, kteří si prohlédli Portmoneum a nás hudebníky, kteří se podívali do rodného domu Bedřicha Smetany, kde nám zdatní klavíristé a pan profesor Polický zanotovali na klavír, na který se tam ostatně hrálo i na ulici. Prohlédli jsme si znaky pravé italské renesance na zdejším českém zámku, obohacené o výklad paní profesorky Krejčířové, následně jsme sehráli secvičená divadelní představení, letos nikoli v barokním divadle, ale mezi stromy v parku, což se hodilo áčku s jeho stromovitou parafrází na husitské hnutí, méně pak béčku, které předvedlo parodii na krále Leara. Obě představení byla pěkná, mezi profesory se následně v autobuse vedla debata o tom, které představení bylo lepší. Pan profesor Kuňák tvrdil, že představení áčka, Polický, že béčka. Paní profesorka do interkomu vyhlásila remízu a vydali jsme se na prohlídku špitálu Kuks hraběte Šporka, ve kterém byla situována i barokní lékárna. Mezitím se silně rozpršelo. Díky neshodám se správou památky nám byla prohlídka zkrácena, nicméně hádat se už asi nemělo smysl, takže jsme se vydali na ubytování, tam už bylo naštěstí počasí pěkné.
Bydleli jsme v chatkách po čtyřech, každá s WC a sprchou. Škoda, že v té naší netekla teplá voda. Jinak bychom se nemuseli sprchovat studenou vodou, ale aspoň nebyla velká fronta, neboť nikdo nevydržel ve sprše déle, než 15 sekund. Závada byla nahlášena správci areálu a opravena, takže nazítří jsme se již sprchovali normálně. Večeřeli jsme svépomocí. Sortiment jídla byl různorodý: někteří se spokojili s instantními polévkami, náročnější se pustili do palačinek a žádnou nepřipálili, za což jim v podmínkách tamějších kuchyň patří pochvala. Jedna skupina dokonce grilovala na z domu dovezeném grilu, budete-li je chtít následovat, nesmíte opomenut si gril přivézt. Byli však i tací, cosi místo jídla přivezli jen jednobarevné portréty slavných, které museli směnit v jedné z místních restaurací a jídelen za plnohodnotnou večeři. Musely jim stačit klasiky ve stylu „smažák s hranolkama.“ Nad kempem se sice nacházela kuchyň zdravé výživy, ta však valného úspěchu neměla. Já jsem měl kupříkladu k večeři podivný nápoj podivné chuti, který prý nahradí jakékoli jídlo. Jmenuje se MANA a chutná asi jako drcené müsli se škrobem a sušeným mlékem, rozmíchané v vodě.Večer jsme vyplnili každý po svém, já sledováním technicky nejhorší (a ještě navíc neúplné) kopie Hunger Games.
Druhý den, již slunečný, jsme se zrána vydali do muzea bratří Čapků, odkud jsme si odnesli hlavně leták „Policko – průvodce do kapsy 2016.“ Následovala prohlídka broumovského benediktinského kláštera, doprovázená prazvláštním, leč místy vtipným (místy trapným) výkladem průvodce. Odpolední výlet byl naplánován do pískovcových adršpašských skal. Navigátorem se stal profesor Polický. Po výšlapu po „cik-cak“ cestě jsme stanuli u kaple Hvězda, kde jsme se vyfotografovali. Pokračovali jsme husím pochodem po kamenitém hřebenu. Několikrát jsme špatně odbočili, ale přišli jsme na to vždy rychle, takže jsme se nikdy nevraceli více než 200 metrů. Shlédli jsme přírodní skulptury ve skalách, které by někdo se speleologickou představivostí mohl nazvat želvou, či mušlí. Cestou zpět na ubytování jsme se stavili ještě v Polici v Lidlu, abychom mohli dokoupit naše drahocenné zásoby jídla.Večer probíhal v podobném stylu jako ten předešlý.
Třetí a závěrečný den jsme se vydali do Babiččina údolí. Protože vydatně pršelo, prohlédli jsme si jen exteriér ratibořického zámku a udělali jsme si tradiční skupinovou fotografii před sousoším Babičky s vnoučaty. Když jsme přijížděli k pevnosti Dobrošov, kam byla naplánována další exkurze, počasí se stávalo čím dál nepříjemnějším. U pevnosti byla mlha, nebylo vidět dál než na 15 metrů a k tomu zde vanul silný vítr. Škoda, že jsem si zapomněl bundu v tašce, která ležela zahrabána pod spoustou jiných kufrů kdesi v úložném prostoru našeho cestovního speciálu. Naštěstí mi obětavý spolužák zapůjčil bundu svoji, za což jsem mu velmi vděčný a veřejně mu tímto děkuji. Uvnitř pevnosti bylo oproti tomu jen 6 stupňů, nicméně proti surovému vichru na povrchu zde panovalo klima příjemnější. Z podzemí jsme vylezli na střechu jednoho z bunkrů, odkud je obvykle krásný výhled, nicméně já jsem nic neviděl, protože mi silný vítr sfoukl brýle z nosu. Když jsem si je opět nasadil, zjistil jsem, že mlha ještě neopadla. Rychle jsme mašírovali do autobusu a pak už rovnou za nosem zpátky do Brna, kde jsme se rozloučili, popřáli si hezký víkend a šli si každý po svých.
Závěrem poselství. Toto zhodnocení berte s nadhledem, celý výjezd byl velmi pěkný, veškeré nepříjemnosti jsme přešli s úsměvem na rtech a s písničkou v hrdle, ale to pravé, to nejzákladnější poselství tohoto článku zní: Najezený Kuňák je spokojený Kuňák.